Michal Ajvaz: Zlatý věk (Praha: Hynek 2002)

Šustí to papírem

Nic neponechalo nakladatelství Hynek při přípravě nové knihy Michala Ajavaze Zlatý věk náhodě, a tak dokonce zlatá je barva záložky i barva kapitálku. Růžová předsádka pak koresponduje s motivem použitým na obálce.

Nová Ajvazova kniha navazuje na linii próz předchozích. Pokud zaměříme pozornost na autorský styl, tak nepřináší pro čtenáře výraznější překvapení. Samozřejmě, nová próza nabízí nový příběh odehrávající se v novém prostředí, ale přesto vstupujeme do jaksi důvěrně známého světa, jehož zrod byl patrný nejenom v autorově prozaické prvotině „Návrat starého varana" a knihách pozdějších, ale už i v básnickém debutu „Vražda v hotelu Intercontinental". Je to sice příjemné, na druhou stranu již v lecčems předvídatelné. Na záložce knihy je zmíněno, že „Zlatý věk" uzavírá první etapu Ajvazova tvůrčího období. Hypoteticky je tak otevřena možnost k zahájení etapy druhé. Uvidíme, kam povedou autorovy kroky. Jistá změna by neškodila.

Retrospektivním vyprávěním jsme přeneseni na Poslední ostrov, místo které leží někde stranou obvyklých námořních tras a kde se civilizační vývoj ubírá svým, pro nás poněkud neočekávaným, směrem. Ostrov postupně absorboval předchozí vlny dobyvatelů a z původních kultur zůstaly pouze torza velmi vzdálená svému původu. V místech, kde obyčejně očekáváme upevňování obecných hodnot a zásad, dochází ke zborcení vazeb a k vytvoření zcela nových, neočekávaných. Podobně jako sami obyvatelé se vzpouzí přijmout stálý jazyk, i ostrov na kterém žijí odmítá stálé jméno, označení. Vše je ve znamení změny, metamorfózy, vzniku a zániku zároveň.

Ponechme stranou základní příběh, neboť ten v knize není nejdůležitější a povšimněme si pouze jednoho důležitého detailu, a to ostrovní Knihy. Je to kniha labyrint, plná nečekaných odboček a souvislostí. Módně by se dala označit za hypertext v tom nejlepším slova smyslu. Při jejím popisu a při četbě úryvků z ní si nelze nevzpomenut na slavnou Borgesovu povídku Babylonská knihovna. Avšak tam, kde argentinský spisovatel potřeboval knihovnu, si autor vystačí s knihou jedinou, snad do nekonečna se vrstvící. Jako by autor popisem této knihy odhaloval svůj vlastní tvůrčí přístup.

Ajvazova kniha šustí papírem, doslovně i v textu. Proč to zapírat. Není to však výtka, ale pouhé konstatování. Někdo tento druh literatury rád nemá a vytýká ji nedostatek reality, jiný ano. Osobně se řadím k té druhé skupině.