Ivan Wernisch: Půjdeme do Mů (Praha: Mladá fronta 2002, edice Květy poezie)

Půjdeme domů...

Ivan Wernisch již delší čas patří ke kmenovým autorům nakladatelství Petrov. Přesto však reprezentativní výbor z jeho tvorby vydala Mladá fronta, a to v prestižní edici Květy poezie. Hned na úvod dodávám, že se jedná o výbor zdařilý, plně odpovídající rázu edice.

Mrzí mne ale skutečnost, že tyto básně z let 1965 až 1997 neobsahují doslov, předmluvu, či alespoň ediční poznámku. Čtenář tak nabývá dojmu, pravděpodobně oprávněného, že se jedná o výbor pořízený samotným autorem. Pokud pomineme běžně nedostupné výbory ze samizdatové poezie Zasuté zahrady (1984), Žil, nebyl (1988) a lecčím specifický soubor Včerejší den (1989), tak pak se jedná o první regulérní shrnutí autorovy tvorby. Bude jistě zajímavé konfrontovat tento svazek s chystanou knihou Blbecká poezie připravovanou k vydání v nakladatelství Petrov, která má shrnout veškerou autorovu tvorbu z let 1970 – 1989.

Osobně v knize postrádám informaci o původu jednotlivých básně. Ale to od čtenářského vydání asi nelze očekávat. Pozornosti je však hodná jiná věc. Do výboru totiž nejsou zahrnuty básně z juvenilních sbírek Kam letí nebe (1961) a Těšení (1963). Zařazeny jsou až básně z autorsky mnohem výraznějšího Zimohrádku (1965). Svou poetikou záměrné jednoduchosti se sice první dvě sbírky od pozdější autorovy poetiky liší poměrně výrazně, avšak v době svého vzniku stály na počátku kultovní edice Mladé cesty a navíc podstatně ovlivnily vnímání a nástup tehdy debutující básnické generace. Je proto škoda, že třeba jenom z těchto důvodů, jsou básně z těchto sbírek pominuty. Ale jak již bylo uvedeno: pozdější autorova poetika se ubírala jinými cestami, a tak tyto texty by na druhou stranu narušovaly jinak kompaktní vyznění výboru. Přesto by však mělo být zaznamenáno, že se Wernisch snaží vědomě opomenout počátky své tvorby. Zdá se, že tomu odpovídá i uváděné časové vymezení chystaného souboru v nakladatelství Petrov.

Na necelých sto stranách je tak shrnut průřez z více než třicetileté tvorby jednoho z nejvýraznějších současných básníků. I když v současnosti je tu hrozba jistého přesycení Wernischem, neboť na knižních pultech se potkává vícero knih tohoto autora. Na druhou stranu je tento zájem oprávněný, neboť málokterý ze současných autorů střední generace se může chlubit tak početnou plejádou epigonů, ale i regulérních dědiců.

Je těžké odolat kouzlu Wernischova světa. V tomto výboru je zachycen ve všech svých podobách. Od hravých krajin a obrázků vznášejících se v snovém oparu bloudíme až k parafrázím japonských miniatur a k „surovým“ textům, známým například ze zhudebnění legendárními Plastic People na desce Hovězí porážka. Kniha je tak hlavně dokladem autorova dosavadního vývoje, zároveň však i prezentací toho nejzdařilejšího. Naštěstí nejde o žádný strnulý čítankový obraz. Ten by, aspoň dle mého skromného názoru, tomuto již začínajícímu klasiku modernímu slušel ze všeho nejméně.