Hana Andronikova: Srdce na udici (Brno: Petrov 2002)

Překvapení se odkládá

Začínajících talentovaných prozaiků nemá česká literatura nadbytek. Pouze malou část z nich tvoří ženy. Jednou z nich je Hana Andronikova, vítězka literární soutěže nakladatelství Knižní klub a držitelka ocenění Magnesia Litera za objev roku 2002, které obdržela za svůj románový debut Zvuk slunečních hodin. Na podzim loňského roku přišla s dílem novým. Tentokrát se jedná o cyklus osmi povídek Srdce na udici (nakl. Petrov). I když jde navenek o samostatné příběhy, dohromady jsou provázány řadou prostupujících detailů a postav. Vlastně vzniká jakýsi nadřazený útvar. Nejedná se sice o román, ale jisté volné kompoziční uspořádání a autorčin záměr v tom lze snadno vysledovat. Poučenému čtenáři se tak kniha doplní o další rovinu.

Vypravěčský styl autorky je pregnantní a chladný, technický precizní. Andronikova patří víc než k poučeným autorům. Je zcela evidentní, že svou tvorbou dokázala navázat na tradice soudobé postmoderní literatury. Snad za to vděčí i svému vysokoškolskému studiu češtiny a angličtiny. Už samotná kompozice povídek, která ve výsledku tvoří provázanou skládanku motivů a osudů je toho zřetelným svědectvím.

Příběhy hrdinů jsou zasazeny do přítomnosti a setkáváme se v nich například s mladým mužem, který se po úrazu páteře ocitl na okraji společnosti, s do života vstupující ženou, která svůj život svazuje se stárnoucím mužem, či s maratónským běžcem. Ve všech případech autorka nabízí psychologicky prokreslené portréty postav. Každá z povídek je v prvé řadě osobním příběhem. Snaha o autentické vyznění je navozena především pomocí vyprávění v první osobě. O postavách se nejvíce dozvídáme nikoliv z jejich jednání, ale z toho, co o sobě samy řeknou. Přestože se nejedná o psychologickou prózu, i její dědictví zde najdeme. Z celku knihy se poněkud odlišuje povídka závěrečná, která je tvořena dopisem.

Zvláštní je, že ze všech zachycených postav vyzařuje osamělost, absence radosti a štěstí, zahlcenost problémy. Je nějak příliš mnoho temných barev nakupeno v této knize. Ty světlejší stránky se skrývají za těmi chmurnějšími. I přes absenci veselejších poloh se ale nedá říci, že by výsledný dojem próz byl tragický. Jenom tato skutečnost působí nějak šablonovitě a neživě, neboť skutečnost nabízí přece jenom víc, než pouze toto černobílé vidění. Pouhé stylisticky umné vyprávění, ze kterého čtenář může i leccos předpokládat a vytušit, k přesvědčení nestačí.

Román Zvuk slunečních hodin byl všeobecně přijímám kladně a vnímán jako stylisticky osvěžující dílo velmi nadějného vypravěčského talentu. Řada rozhovorů a pozornost médií podnítila zájem čtenářů o knihy této autorky, a tak tato, v pořadí druhá, byla očekávána s napětím. I ona se dá hodnotit pozitivně. Přesto se však žádné velké překvapení nekoná. Stylistický talent autorky byl sice stvrzen, ale na obecnější soudy je prozatím brzy. Vhodnější bude vyčkat na knihu další, snad více osobitější.