Ján Vilikovský: Překlad jako tvorba (Praha: Ivo Železný 2002), ze slovenštiny přeložil Emil Charous

Postřehy z života překladatele

Nakladatelství Ivo Železného zůstává asi jediným, které se teoretické problematice překladu ve své ediční činnosti věnuje soustavně. Samozřejmě, nelze pominout ani těch několik málo dalších kvalitních publikací vydaných v posledních letech, jako např. Teoretické problémy překladu Georgese Mounina (Karolinum 1999). Nyní nakladateství svou nabídku rozšířilo o svazek Překlad jako tvorba Jána Vilikovského. Autor je, mimo působení v rolích ředitele Literárně informačního centra a vysokoškolského pedagoga, znám především jako teoretik a aktivní překladatel z americké a anglické literatury, je také spoluautorem Slovensko-anglického slovníku. Původně slovenský text byl pro potřeby českého vydání aktualizován a do češtiny jej přeložil Emil Charous.

Samotná kniha, která vznikla na základě přednášek určených pro různou příležitost, je rozdělena do několika poměrně samostatných kapitol, které si podrobně všímají jak historického vývoje teoretických zkoumání překladu, tak i řady konkrétních případů, na kterých je možno sledovat úskalí překladatelské práce ve vztahu k originálu. Předpokladem mnohých Vilikovského úvah je skutečnost, že v průběhu překladu překladatel vždy dílo nevyhnutelně interpretuje. Vlastně tímto vytváří dílo nové. V konečném důsledku dokonalý překlad existuje pouze v rovině teoretické a měl by jím být opis díla. I když je poukázáno i na tento teoretický problém, kniha je kniha orientována k praktičtějším otázkám.

Dovolím si tvrdit, že z knihy budou mít největší potěšení a užitek ti čtenáři, kteří se sami někdy pokusili o jakýkoliv překlad, byť třeba jen pro radost svou a svého okolí. Obzvláště oni budou vědět, že v případě známého aforismu „překlad je jako žena – když je věrný, není pěkný, a když je pěkný, není věrný“ se jedná o slova, která se neopírají o pouhou papírovou teorii, ale především o praktickou zkušenost. Právě posunům, ke kterým dochází při překládání, je ve Vilikovského úvahách věnován značný prostor, jak ostatně vyplývá ze samotného názvu knihy. Úskalí, se kterými se překladatel musí vypořádat, ilustruje autor bohatým dokumentačním materiálem, především z oblasti anglofonní literatury. Máme možnost povšimnout si jednotlivých nuancí, které vedou překladatele k volbě jazykových prostředků, ať už v závislosti na konkrétním historickém kontextu a jazykovém úzu, či v závislosti na individuální zkušenosti překládajícího. Sledujeme nejenom konkrétní problém, ale i jeho jednotlivá řešení. Nepovšimnuty nezůstaly ani posuny vznikající v důsledku určení překládaného textu dané skupině příjemců. Jako výstižného příkladu je užito překladů Williama Shakespeara, které byly určeny pro knižní vydání a pro jevištní inscenaci. Zajímavou paralelou je taktéž porovnání různých českých a slovenských překladů Dickensova díla Kronika Pickwickova klubu, kde je poukázáno na výběr rozdílných jazykových prostředků v závislosti na daném jazykovém kontextu. Ty jsou svázány s konkrétním jazykovým vývojem, a tak například v češtině, které má za sebou delší a bohatší historický vývoj než slovenština, je škála těchto výrazových prostředků přirozeně větší.

Je pochopitelné, že na 250 stran se nemohla vměstnat celá rozsáhlá problematika. Přesto se domnívám, že se jedná o knihu, která by neměla uniknout pozornosti překladatelů. Nelze než mít z tohoto počinu nakladatelství Ivo Železného radost. Doufejme, že další díla domácích a zahraničních autorů budou následovat, neboť knih z této oblasti není v českém prostředí nadbytek, zvláště pak ze současné zahraniční teorie. Snad i zde zmiňovaná práce napomůže k tomu, že se úroveň překladů, nad kterou si autor v předmluvě posteskl, poněkud povznese.