Petr Hruška: Vždycky se ty dveře zavíraly (Brno: Host 2002)

Poezie důvěrná

Když jsem se před několika lety krátce pozastavoval nad prvotinou Petra Hrušky, bylo již tehdy patrné, že mám před sebou knihu, která představuje jeden z nejvýraznějších debutů své doby. Hruška do literatury, tedy té knižní, vstupoval ve svých třiceti letech, což je u básníků spíše pozdě, než brzy. Čekání se však vyplatilo autorovi i čtenářům, a tak již první kniha Obývací nepokoje přinesla osobitý úhel pohledu na svět, který se v jeho následující básnické knize Července spíše prohlubuje a proměňuje jen nepatrně. Ostatně nejinak je tomu i v jeho dosud poslední, v pořadí třetí, sbírce Vždycky se ty dveře zavíraly (Host 2002).

Opět se pohybujeme ve světě, který je nám blízký svými známými konturami a obyčejnými věcmi. Ale přesto vstupujeme do cizí, dosud neprobádané krajiny. I obnažované soukromí zůstává zastřeno rouškou nepoznatelného a jenom tušeného. Buďme rádi aspoň za tu škvíru, kterou je nám do něj dovoleno nakouknout.

Rozeznáváme v tomto průzoru i nám důvěrně známé detaily a věci svou známostí přitažlivé. Stejně jsme však znovu a znovu překvapováni jejich jiným uspořádáním. My, čtenáři, stojíme totiž u dveří, které se vždycky zavírají, neboť jsou to dveře od doma. Upřímnost a důvěra, se kterou nás básník vpouští do svého světa zůstává nadále stejně udivující. Vstupujeme do problémů, malých strachů, obav, ale i radostí. Prostě do světa, který se většinou ukrývá v intimitě, za zavřenými dveřmi, v soukromém prostoru odděleném od okolí, od veřejného. Petr Hruška ve svých až gnómických verších tento prostor obnažuje v celé jeho syrovosti, se slastmi i obtížemi denního žití.

Přirozenost s kterou tak činí, v této knize i ve sbírkách předchozích, považuji za jeden z výrazných kladů jeho poezie. Verše jsou plně ukotveny v realitě každodenního žití a do těchto chvil jsou zasazeny obrazy plné poetična. Nečekaně, kontrastně. Je málo autorů mezi současnými básníky, kteří něco podobného dovedou s prostotou sobě vlastní, bez patosu, přesto však s poetickou jiskrou, ze které zamrazí. Osobně si do této řady, mému srdci blízkých básníků, dovoluji řadit např. Vojtěcha Kučeru, básníka podobně úsporného výrazu a ve způsobů vidění i lecčems blízkého Hruškově poetice.

Petru Hruškovi jeho poezii jednoduše věříme. Je to chlapská poezie, je to poezie chlapa, a to že se ve značné míře jedná o básně milostné, tuto skutečnost jenom podtrhuje. Důvěrnost a důvěryhodnost: to byly pocity, které mne doprovázely při četbě této sbírky. A měl jsem z toho radost.

Sice by se dalo sbírce tu a tam něco vytknout, ale vesměs by to byly jenom připomínky pramenící z toho, že jaksi podvědomě byla naplněna má očekávání a představa o tom, kudy se bude Hruškova poezie ubírat. A tak trošku chybělo překvapení z neznámého. Přesto však do jeho poezie vstoupila jedna novinka, a tou je přítomnost básní v próze, organicky včleněných do kompozice knihy. Celkově tak přibylo příběhovosti a v textech je patrný posun k epičnosti. Jedno je však jisté, tato útlá sbírka prostě vyčnívá ze současné básnické produkce.