Milan Exner: Svatoušek (Brno: Petrov 2002)

Kronika let minulých

Česká literatura jako by v posledních letech stále žila v očekávání významného románu. Navzdory skutečnosti, že jen málo nakladatelství dává prostor domácím a především začínajícím autorům, neboť v mnoha případech se jedná o investici ztrátovou, jsou publikační možnosti dostatečně široké. Pokud se tedy vede diskuse o neexistenci takovéhoto díla, tak je to spíš vyjádřením obecných tužeb a odrazem celkového stavu české literatury, nikoli nakladatelskou neochotou.

Nový, víc než čtyřsetstránkový román Svatoušek Milana Exnera (Petrov 2002) je jednou z možností, jak tuto mezeru zaplnit. Osoba libereckého rodáka není literární veřejnosti tak zcela neznámá. Autor předkládá sice svou románovou prvotinu, čtenářům se ale již představil dvěma prozaickými knihami a také jako básník, recenzent a literární kritik. V minulosti načerpané zkušenosti se na tomto jeho novém a rozsáhlém díle odrazily a po stránce kompoziční i stránce jazykové působí sevřeně a propracovaně.

Exnerova próza není typem radostného a bezstarostného čtení. Osudy hlavního protagonisty příběhu, Svatouška Svatopluka, jsou zachyceny v průběhu čtyř desetiletí, od dob dětství v padesátých letech až po střední věk v letech devadesátých. Již tímto vymezením se jedná o postavu do jisté míry autobiografickou, ale ani přes určité shodné rysy ji určitě nemůžeme ztotožňovat s autorem samotným. Osudy románového hrdiny se zákonitě prolínají s událostmi reflektovaných desetiletí. Nejedná se ale o román společenský, a dokonce ani o román generační, i když v některých ohledech by jako výpověď zkušeností určité generace mohl být chápán. V popředí vždy stojí složité osudy vypravěče a nezáleží na tom, zda jsou zachyceny právě v první nebo třetí osobě.

Už samotnou volbu hrdinova jména můžeme považovat za autorův ironizující nadhled. Neboť sluší se, aby nositel takovéhoto jména značnou část příběhu strávil jako chovanec výchovného ústavu? Paradoxně k tomu se v pozdějších letech sám stává učitelem, ovšem s nepříliš úspěšnou kariérou. Bohužel zde nelze v krátkosti shrnout všechny hrdinovy peripetie, ani jeho komplikovaný vztah k vlastnímu bratrovi, otci a dalším postavám. Přes značný rozsah díla se ale není potřeba obávat ztráty čtenářovy orientace a pozornosti. Obojí je udržováno jaksi automaticky. Exner má záviděníhodný vypravěčský talent osobitého výrazu. Jeho psaní je moderní a poučené, s citem pro jazykové a stylistické nuance. Jak se ostatně dá, aspoň částečně, očekávat od vysokoškolského pedagoga profesně se zabývajícího literaturou.

Naštěstí se autorovi podařilo vyhnout poučování a moralizování, které je tak příznačné pro řadu beletristických knih retrospektivně zachycujících období posledních padesáti let. A tak za něj vše potřebné vyslovuje příběh. Domnívám se, že se jedná o jednu z nejzdařilejších knih současného českého autora, se kterou se nyní lze na knihkupeckých pultech setkat. Román Svatoušek ze současné beletristické produkce vyčnívá. A to přesto, že se nejedná o dílo lehce stravitelné.