Zdena Koláček: Tenkrát na východě (The Best of Zdena Koláček)(Brno: Host 2003)

Sex, alkohol a stylizace

Před čtyřmi lety mě doma čekala tlustá obálka. Sejně tak i nedávno. Ta první obsahovala rukopis několika povídek, ta druhá již knihu, ve které vyšly. Obě tyto události jsou spojeny se jménem Zdeny Koláčka. V prvém případě jsem měl nedůvěru k řádkům, které jsem četl, a autorovy povídky jsem považoval za pozdní výkřik ohlasů beatnické literatury. Nějak jsem se zdráhal uvěřit, že zachycené události by mohly být pravdivé, a proto jsem coby šéfredaktor nabídku k jejich uveřejnění ve čtvrtletníku Texty odmítl.

Zdálo se mi nereálné, aby se hrdina povídky se silně autobiografickými rysy jen tak rozhodl a navštívil jednoho z nejznámějších bouřliváků americké literatury Charlese Bukowského. Teď tomu již věřím. Jsem ale rád, že podobnými rozpaky si prošla i redakce nakladatelství Host, která tuto skutečnost zmiňuje na záložce knihy. Přesto nakladatelství knihu s titulem Tenkrát na východě a s podtitulem The Best of Zdena Koláček (2000) nakonec vydalo.

Když se později začaly autorovy povídky objevovat v časopisech Tvar a Host, ptal jsem se sám sebe, zda jsem se ve svém úsudku nemýlil a nechybil, když jsem žádnou ze zaslaných povídek nezveřejnil. Ani po přečtení všech próz zmiňovaného výboru, který je autorovou knižní prvotinou, však na tuto otázku s klidným srdcem nedokážu odpovědět. Musím přiznat, že Koláčkovy příběhy jsou mi blízké především prostředím, ve kterém se odehrávají. Méně pak již svým zpracováním a obsahem. Rozpaky ve mně proto vzbuzuje i další citace ze záložky knihy, že Koláčkovy prózy se "zcela přirozeně ocitají ve společenství outsiderských knih, jako je Pelcovo A bude hůř. či Jerofejevova Moskva - Petušky." Ano, jisté styčné body by zde byly, ale prózy začínajícího autora hloubky dvou výše zmíněných děl nedosahují.

Nepopírám, že některé příběhy mne pobavily a zaujaly, jako tomu bylo u erbovní povídky Tenkrát na východě , kterou osobně považuji za vrchol sbírky. Některé z povídek ale představují spíše variace. Konfrontuje-li čtenář důvěrně známé prostředí s literárním obrazem, nutně srovnává. Události jsou líčeny se siláckou nadsázkou a syrovým jazykem kořeněným někdy nadbytečnou, přesto však funkční vulgaritou. Před očima vyvstává poměrně plastický obraz zapadákova, provinčního městečka na okraji republiky a vzdorovité a po vzpouře toužící generace, která nenaplněné tužby utápí v sexu a alkoholu. Bohužel to ale není zračný recept a možnou autorovu zkušenost nelze aplikovat na všechny povídky. A tak dlužno konstatovat, že po přečtení zmíněných próz zůstává dojem monotématična, které by přece jenom chtělo více narušit. Na druhou stranu je nutné přiznat, že autor se o to, byť nepříliš úspěšně, pokusil ve variaci na jeden z nejznámějších Kafkových příběhů.

Zájem, který kniha vzbudila, je poměrně značný a rozhodně není důvod, proč jej autorovi nepřát. Přesto kniha pokulhává za svými vzory, ať už je to beatnická generace, zmíněný Charles Bukowski či vzory domácí - a je v jejich vleku, když příliš zdůrazňuje pouze určitou část stylizace. Kniha nicméně výstižně evokuje období bezvýchodných a šedivých let osmdesátých. Ve své případné druhé knize by však autor měl zvážit, zda by nebylo vhodnější rozšířit a pozměnit okruh témat. Přes všechny tyto výhrady je vydání Koláčkovy knihy záslužným počinem.