Václav Ryčl: Pavilon číslo 13 (Brno: Petrov 2003)

Možná je to literární událost

Talentů, kterým nebylo dovoleno se rozvinout v plné šíři, má česká literatura dostatek. Stačí nahlédnout do slovníků nebo čítanek a podívat se na data úmrtí K. H. Máchy, K. Hlaváčka, F. Gellnera. Mohli bychom pokračovat obsáhlým výčtem.

Mnohým autorům však nebylo dopřáno ani tohoto rozpuku. Jejich řady v roce 1994 svým dobrovolným odchodem rozšířil Václav Ryčl (1966), kterému nyní nakladatelství Petrov vydalo posmrtný soubor povídek s čechovovským názvem Pavilon číslo 13.

Jméno autora bylo až donedávna známo především vážným zájemcům o literaturu. Nic na tom nemění skutečnost, že některé z jeho povídek odvysílala stanice Vltava a že za své prózy byl oceněn v soutěži Povídka v roce 1993 prvním místem a v roce 1994 místem třetím. Zásluhu na vydání knihy, kterou doprovázejí i Ryčlovy kresby, mají především básník Miroslav Huptych, který jej znal díky své profesi psychoterapeuta a díky kterému byla většina próz otištěna časopisecky, a prozaik Václav Kahuda, jenž výbor uspořádal, což při množství různých textových variant jistě nebyla snadná práce.

Témata jednotlivých próz jsou ovlivněna především prostředím, ve kterém byl autor nucen se po svém onemocnění pohybovat a ve kterém získal zásadní životní zkušenosti. Těch je naštěstí většina z nás ušetřena. A tak spolu s Rauchem, autorovým prozaickým protějškem, putujeme většinou pokoji a chodbami pavilonu psychiatrické léčebny a sledujeme síť vztahů mezi pacienty, sestřičkami a zřízenci. Díky danému prostředí jako by byly osudy postav vyjmuty z běžného plynutí času a žily si svým životem ve vlastním prostoru, bez závislosti na svém okolí. Pramálo venkovního zasahuje do tohoto uzavřeného světa. Jeden z nejsilnějších textů se však odehrává právě mimo tyto zdi, na slovenské vesnici, kam hrdina přijíždí za svým otcem.

Pocity samoty a strachu z lidí, které autora obklopovaly, jsou líčeny velmi sugestivně. Stejně tak i situace, ve kterých si podřezával žíly a pokoušel se o sebevraždu. K nejautentičtějším momentům knihy patří chvíle, kdy se autorův protějšek setkává se svou matkou. Přes vypjatost scén je vše líčeno v poklidném tónu, vzdáleně připomínajícím pohled filmové kamery. Těžko sdělitelná zkušenost tak dostává hmatatelnou a konkrétní podobu, která se stává stravitelnou i pro čtenáře. Zároveň zde ale chybí prvky dramatičnosti, tak jak je známe například z Kesseyova románu Vyhoďte ho z kola ven. Spíše je zde cítit autorovo souznění s časnými prózami Bohumila Hrabala či s deníkovými záznamy Jana Hanče. Nedočkáme se ani žádného osvobozujícího vyvrcholení. A vzhledem k autorovu uzavřenému životopisu víme, že již ani následovat nebude.

Dle slov editora byly do svazku vybrány ty nejvyzrálejší a nejsilnější prózy autora. I tuto skutečnost je třeba mít na zřeteli při posuzování této knihy, neboť jakkoli sugestivně působí, přece jenom se prózy svým obsahem částečně překrývají. Dokazuje to především druhý a třetí oddíl výboru, Deník - páté přes deváté a Texty z pozůstalosti . U uzavřeného a nedokončeného díla připraveného z pozůstalosti, které má i svou dokumentární hodnotu, však asi nelze jinak. Těžko říci, jak se česká literatura s existencí této knihy vyrovná. Jisté je pouze to, že Ryčl zůstává autorem sice výrazné, ale také jediné knihy. Bohužel.