Mario Vargas Llosa: Vypravěč (Praha: Mladá fronta 2003)

Fascinace příběhem

Díky nakladatelství Mladá fronta a překladatelce Anežce Charvátové se nám do rukou dostává dosud nepřeložený román Vypravěč peruánského spisovatele Maria Vargase Llosy z roku 1987. Touto knihou autora, který u nás zdomácněl již v šedesátých letech, nakladatelství zahájilo vydávání řady, ve které mají vyjít v reedici nejenom tři již v češtině vydané a nedostupné prózy, ale i dva překlady nové. Pokud se podaří tento ediční záměr realizovat na podobně vysoké úrovni, jako tuto knihu, tak se opravdu máme na co těšit.

Román, který obsahuje řadu autobiografických prvků a který je inspirován zážitky z autorovy účasti v antropologické expedici, nás seznamuje s indiánským kmenem Mačigengů, který žije roztroušen v nesmírných prostorech amazonského pralesa a s jeho svéráznou a primitivní kulturou, která je udržována díky tajemné existenci vypravěčů. Není o nich známo nic bližšího, jen domněnky a dohady. Postupně však vyvstává jejich obraz, ze kterého je patrné, že tvoří jakousi kolektivní paměť národa, instituci, která pomocí příběhů a legend stmeluje roztroušené a ohrožené společenství.

Právě tomuto mizejícímu světu a jeho snad pouze zdánlivé bezbrannosti podléhá Saúl Zuratas, student filozofické fakulty, který je díky svému znetvořenému obličeji nazýván Maškarka. Je touto kulturou fascinován natolik, že se rozhodne přispět k její zachráně. Tajně opouští dosavadní známé a společnost a po smrti svého otce odchází k vymírajícímu společenství, které je decimováno necitlivým vpádem moderní civilizace, a stává se vypravěčem. Konflikt rozdílných kultur je zde umocněn i skutečností, že vypravěč, nesoucí již tak ve své tváři pečeť fyzické abnormality, pochází z „vyvoleného“ izraelského národa a je si dobře vědom odlišnosti a ceny, která se za tuto odlišnost platí. Jeho dobrovolná oběť má za cíl udržet paměť jednoho zanikajícího společenství, a to i za cenu vzdání se vlastní kulturní tradice. Jak hodnotit tento čin? Určitě se jedná o čin odvážný, aspoň z pohledu jednotlivce, který je ale, jak všichni tušíme, odsouzen k budoucí prohře. Ale díky i za tuto snahu. Otázkou však je, nakolik vypravěč do příběhů, které pronáší k příslušníkům indiánského kmene, promítá svou osobní zkušenost a kulturu, ze které vzešel. Někdy lze stěží zastřít rysy blízké starozákonním příběhům a strhující parafráze biblického textu patří pravděpodobně k nejsilnějším místům knihy. Zde je dobré si připomenout, a z některých pasáží knihy je to i patrné, že Vargas Llosa není pouze romanopiscem. Je také autorem řady literárně-kritických studií, např. o Gabrielovi García Márquezovi, se kterým ostatně připravili svazek literárních kritik La novela en America Latina, nebo o Gustavu Flaubertovi a je dobře obeznámen s výstavbou textu. Jako pozorovatel je zpravidla velmi všímavý a jdoucí pod povrch věcí. Není pouze romanopiscem, ale je zároveň i společenským kritikem. Vargas Llosa umí velmi dobře vyprávět o síle příběhu, jeho přitažlivosti, ale zároveň i o jeho pomíjivosti a jeho ztrátě. Překotný rozvoj civilizace má navíc za následek zánik kultury, která je udržována pomocí orální tradice. Ta se nyní rozpadá a ztrácí, zůstávají z ní pouze fragmenty. V románu jsme svědky konfrontace tohoto světa se světem moderním. Jeden je mizející a znásilňovaný, druhý kořistnický, přehlížející a bezohledný. První by se bez existence toho druhého zcela jistě obešel. A tak kmen žijící po dlouhé věky v dobrovolné diaspoře v hlubinách pralesa, do kterého se vždy znovu a znovu uchyluje, i nyní volí tuto cestu, která má za cíl uchování jeho vlastní existence. Kolektivního vědomí jednotlivých skupin roztroušených na obrovském území je ještě stále udržováno právě díky putujícím vypravěčům. Snaha zachránit kmen Mačigengů má však v sobě od samotného počátku nádech utopičnosti. Otázky, které Vargas Llosa v tomto díle nastolil zůstávají nadále navýsost aktuální a tato próza by v knihovničce žádného ekologického a občanského aktivisty ostudu neudělala. Avšak to je pouze vedlejší účinek dobře napsané knihy.

Vypravěčje velmi dobrým románem i v rámci dosavadní prozaikovy tvorby a dokazuje, že jeho autorovi byla Cervantesova cena, jedna z nejprestižnějších světových literárních cen, udělena právě před desíti lety plným právem. Od boomu latinskoamerické literatury v šedesátých letech již uplynula čtyři desetiletí a Maria Vargas Llosa, který stál u jeho počátků, stále patří k jeho čelným představitelům. A tak můžeme jen děkovat, že nebyly svého času vyslyšeny jeho politické ambice a že v souboji o prezidentské křeslo prohrál. Literární pole je pro něj kolbiště mnohem vhodnějším.