Paulo Coelho: Jedenáct minut (Praha: Argo 2003)

Chuť instantních přísad

Vydá-li brazilský prozaik Paulo Coelho novou knihu, je veliká pravděpodobnost, ne-li jistota, že bude s obdivuhodnou rychlostí následovat i český překlad. Stalo se tomu tak i u prózy Jedenát minut (2003), která vyšla v nakladatelstvím Argo, které je dvorním vydavatelem Coelhova díla u nás. Překladu se tentokrát ujala Lada Weissové. Je trochu překvapující, kolik překladatelů se již na Coelhově díle v Čechách vystřídalo (např. Antonín Pasienka, Pavla Lidmilová). A to u jednoho nakladatele.

Ve své nové próze autor zůstává věren trendu svých posledních knih. Hlavní hrdinkou je opět žena. Tentokrát máme možnost sledovat osud brazilské dívky z periferního městečka, která se již ve svých dětských letech setkává s láskou, kterou vinou vlastní nezkušenosti ztrácí. Bohužel tato událost poznamenává celý její budoucí osud. S přibývajícím věkem se z ní stává okouzlující dívka, která je ztělesněním tužeb mužů. Nadále ale nenalézá uspokojení svých tužeb. Vidina, kterou si spojila s láskou, ale také se sexem, je pro ni čímsi vzdáleným a neuchopitelným. Tělesný styk ji nepřináší žádnou radost a potěšení, jediné uspokojení je schopna poskytnout si sama. Cítí, že se něčím odlišuje od svých vrstevnic a od svého okolí, a to nejenom svým vztahem k sexu. Snaží se pochopit a hledat sama sebe. Snad i proto využívá neočekávané příležitosti, kterou ji nabídne cesta do Rio de Janeira. Zde se naivní a povrchně vzdělaná dívka seznamuje se švýcarským majitelem tanečního podniku, který jí nabídne angažmá. A tak se ocitá v lůně Evropy, v neznámém a cizím světě. Nová práce tanečnice je však natolik svazující a omezující, že ji brzy opouští a dobrovolně a z vlastního rozhodnutí volí dráhu prostitutky. Necítí žádnou vinu, ani stud vyplývající z této volby. Ale ani jako profesionální sexuální pracovnice nenachází v průběhu oněch jedenácti minut, po které trvá průměrný pohlavní akt (autor poněkud nadsazuje), žádné potěšení a své zákazníky uspokojuje především na základě informací získaných z knih a rad svých kolegyň. Přesto se ve svém hledání posouvá dál. Symbolicky se tak děje, a Coelha asi nejde jinak, právě poblíž blízkosti poutnické cesty do Santiaga de Compostela. Zde nakonec dosáhne vlastního probuzení a prozření, poté, co pozná své vlastní hranice a seznámí se s významným malířem, který je v podobně bezútěšné situaci. I on je v podobné situaci a také hledá štěstí, uspokojení a sebe sama. Bok po boku se jim to nakonec daří. A tak vše směřuje k závěrečné dojemné scéně odehrávající se na letišti, kdy si dvě odtržené poloviny padnou do náručí, která by mohla být vystřižena z laciné americké selanky. Vše je završeno. Hledané bylo nalezeno a autorem řádně okomentováno a vysvětleno, tak aby čtenář náhodou nezůstal na pochybách.

Příběh z červené knihovny? Snad. U Coelha ale není odpověď na takto přímou otázku jednoznačná a jednoduchá. Bylo by lehké označkovat a odložit stranou jeho prózu pouze s touto nálepkou, protože přece jenom nabízí něco víc. Přesto mám pochyby, že autor již příliš sklouzává k podbízivosti a blazeovanosti a pohybuje se pouze v dobře známých kolejích. Schéma jeho knih je totiž poměrně snadno čitelné a s každou novou knihou stále více vystupuje do popředí a nic na tom nemění obměňující příběh. Vždyť i zde se setkáváme s jeho tradičním motivem poutníka, který symbolizuje prostitutka Maria. Je také škoda, že ze svého psaní poznamenaného vlivy new age neodstranil nádech poučujícího pedagoga a neponechal více prostoru čtenářově názoru. Coelho svým čtenářům prostě servíruje to, co od něj již jaksi podvědomě očekávají. Nic míň, ale také nic víc. Překvapení, které vyvolal svými prvními prózami již vyvanulo. Nyní se prodává dobře známá značka a na obsahu není tím nejdůležitějším. Ale i tak je na autorově dosavadní tvorbě, i knize poslední, sympatické, že se snaží o naplnění stále stejných ideálů.