Tobiáš Jirous: Počkej na mě, Valentýne (Praha: Torst 2003)

Hrdina našeho velkoměsta

Autobiografický cyklus textů Tobiáše Jirouse (1972) Počkej na mě, Valentýne, který na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Torst za podpory nadace Český literární fond, patří k tomu lepšímu ze současných českých prozaických novinek. Dokonce se dá hovořit o příjemném překvapení.

Tobiáš Jirous je mnohostranně nadaný umělec a je znám i díky své spolupráci se skupinou DG 307 Pavla Zajíčka či jako herec. Vydal ale také dvě knihy veršů a je zastoupen i ve skupinových sbornících. Teprve nyní však debutuje jako prozaik.

Jednotlivé prózy souboru spojuje osoba vypravěče a také chronologická osa. Nejprve se ve vzpomínkách seznamujeme s láskami z období dospívání. Vztahy se ženami jsou ostatně jedním ze dvou ústředních témat knihy. Tím druhým je osoba vypravěče. Sice nelze tvrdit, že je zcela totožná s autorem, ale má tolik autobiografických rysů, že se tento předpoklad sám nabízí. Kde je hranice mezi fikcí a skutečností, ví asi jen on sám. Není ani problémem identifikovat některé ze zde se vyskytujících postav, nicméně to jsou mimoliterární skutečnosti, kterých autor díky nepojmenovávání nezneužívá.

S výjimkou vypravěče, se kterým se postupně seznamujeme stále více, se nedozvídáme nic podstatného a konkrétního o dalších postavách. Jsou zachyceny jen okrajově. Pozornost je obrácena právě a převážně k vypravěči. Takovéto literární vnímání světa, v dobrém slova smyslu, přináší některé výhody, ale i zápory, jako je určitá deníkovost záznamů, která autorovým povídkám hrozí.

Jirous sice navazuje na představitele mladší vlny vzešlé z undergroundu (Topol, Kremlička, Pelc), ale přece jenom se už jedná o autora generačně mladšího a jeho prožitky jsou jiné a nezakotvené v hlubší minulosti. Díky tomu se odlišuje i ve své výpovědi, která je sdělná a přesvědčivě zachycuje pocity vrstevníků. Má tak šanci oslovit širší publikum. Jedná se o nadějný prozaický debut, který má čtenáři co nabídnout.