Tereza Brdečková: Učitel dějepisu (Praha: Argo)

Dějiny, které v sobě neseme

Předlistopadová minulost představuje asi nějaké zakletí, kterého se nepůjde jen tak zbavit ani v literatuře. I po patnácti letech autoři cítí potřebu se s tímto obdobím vyrovnávat. Snad je to dáno skutečností, že časový odstup umožňuje určitý nadhled a pravděpodobně i menší osobní zaujatost a zainteresovanost.

Podobně jako řada dalších autorů, se nyní do této skupiny zařadila prozaička Tereza Brdečková svou prózou Učitel dějepisu (Argo 2004). Její přibližně stotřiceti stránková kniha není příliš zaplněna postavami, v podstatě si vystačila s poměrně komorním obsazením. Celkem jednoduchý příběh je vyprávěn v první osobě učitelem dějepisu, který vstupuje do středního věku. Se svou minulostí a s okolní realitou se není schopen příliš vyrovnat, proto jej v úvodu vyprávění zastihneme v psychiatrické léčebně, kde je hospitalizován. Nejedná se ale o žádného duševně vyšinutého jedince, spíše o člověka zklamaného, který žije průměrným životem.

Jeho zklamání pramení do značné míry z neporozumění otci, známému emigrantovi. Stín této emigrace pak leží jak na něm, tak na jeho matce a okolí. Pohybuje se v disidentském prostředí a v roce 1989 se tedy celkem přirozeně, na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, podílí na sametové vzpouře. V zklidňujících se devadesátých letech se snaží žít normální život, žení se, učí na střední škole. Tato snaha však ztroskotává a přivádí jej k alkoholu a do ústavní péče. Částečně má na tom zásluhu i jeho dřívější setkání s otcem, univerzitním profesorem, který nesnáší komunismus ani levici a který žije ve Spojených státech. Nemůže mu odpustit, že opustil svou rodinu. Tato propast se jen těžko překonává. Navíc hrdina pociťuje ve společnosti stále rostoucí rozpor mezi slovy a činy, který je nakonec stejně velký jak v komunistickém režimu, tak v novém zřízení.

Jedná se o prózu slušně napsanou, která díky svému rozsahu nenudí. Na druhou stranu je však nutno konstatovat, že dílo autorky nijak zvlášť nevybočuje z řady. Představuje řemeslně kvalitně odvedenou práci, což je ale přece jenom poněkud málo. Próza může zaujmout svým psychologickým portrétem jedince zklamaného společenským vývojem v devadesátých letech, ale takových je přece mnoho a knihy se o nich nepíší. Proto se obávám, že autorčin příběh si sice najde okruh svých čtenářů, ale žádnou významnou literární událostí se nestane. Zůstává však poměrně dobře napsaným svědectvím o určitém přelomovém čase, ve kterém se právě pohybujeme. S odstupem doby může posloužit jako zajímavý dokument. Což sice také není málo, ale literatura je přece jenom milenka v mnohém náročnější.