[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog ] [nakladatelství klenov] [sloupky pro host] [časopis texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]
Předlistopadová
minulost představuje asi nějaké zakletí, kterého se nepůjde jen tak zbavit
ani v literatuře. I po patnácti letech autoři cítí potřebu se s tímto obdobím
vyrovnávat. Snad je to dáno skutečností, že časový odstup umožňuje určitý nadhled
a pravděpodobně i menší osobní zaujatost a zainteresovanost.
Podobně jako řada dalších autorů, se nyní do této skupiny zařadila prozaička Tereza Brdečková svou prózou Učitel dějepisu (Argo 2004). Její přibližně stotřiceti stránková kniha není příliš zaplněna postavami, v podstatě si vystačila s poměrně komorním obsazením. Celkem jednoduchý příběh je vyprávěn v první osobě učitelem dějepisu, který vstupuje do středního věku. Se svou minulostí a s okolní realitou se není schopen příliš vyrovnat, proto jej v úvodu vyprávění zastihneme v psychiatrické léčebně, kde je hospitalizován. Nejedná se ale o žádného duševně vyšinutého jedince, spíše o člověka zklamaného, který žije průměrným životem.
Jeho zklamání pramení do značné míry z neporozumění otci, známému emigrantovi. Stín této emigrace pak leží jak na něm, tak na jeho matce a okolí. Pohybuje se v disidentském prostředí a v roce 1989 se tedy celkem přirozeně, na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, podílí na sametové vzpouře. V zklidňujících se devadesátých letech se snaží žít normální život, žení se, učí na střední škole. Tato snaha však ztroskotává a přivádí jej k alkoholu a do ústavní péče. Částečně má na tom zásluhu i jeho dřívější setkání s otcem, univerzitním profesorem, který nesnáší komunismus ani levici a který žije ve Spojených státech. Nemůže mu odpustit, že opustil svou rodinu. Tato propast se jen těžko překonává. Navíc hrdina pociťuje ve společnosti stále rostoucí rozpor mezi slovy a činy, který je nakonec stejně velký jak v komunistickém režimu, tak v novém zřízení.
Jedná se o prózu slušně napsanou, která díky svému rozsahu nenudí. Na druhou stranu je však nutno konstatovat, že dílo autorky nijak zvlášť nevybočuje z řady. Představuje řemeslně kvalitně odvedenou práci, což je ale přece jenom poněkud málo. Próza může zaujmout svým psychologickým portrétem jedince zklamaného společenským vývojem v devadesátých letech, ale takových je přece mnoho a knihy se o nich nepíší. Proto se obávám, že autorčin příběh si sice najde okruh svých čtenářů, ale žádnou významnou literární událostí se nestane. Zůstává však poměrně dobře napsaným svědectvím o určitém přelomovém čase, ve kterém se právě pohybujeme. S odstupem doby může posloužit jako zajímavý dokument. Což sice také není málo, ale literatura je přece jenom milenka v mnohém náročnější.
Připomínky zasílejte na pkotrla@gmail.com, příspěvky nelze přetiskovat bez vědomí autora.
Přečtěte si, co píšu na blogu:
Marek J. Vavřinec: Krajinou Bohů, démonu a lidí (přidáno 05. 06. 2023)
Jeden příběh dvojím perem 2023 (přidáno 01. 06. 2023)
Vektor radosti (přidáno 21. 05. 2023)
Čtení Aleny Mornštajnové na Bystřičce (přidáno 25. 04. 2023)
Stínový profil (přidáno 17. 04. 2023)
[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog ] [nakladatelství klenov] [sloupky pro host] [časopis texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]