Radka Denemarková: A já pořád kdo to tluče (Brno: Petrov 2005)

Ženám opravdu není snadné porozumět

Kniha Radky Denemarkové A já pořád kdo to tluče (2005) je poměrně pozdním prozaickým debutem, byť se jedná o románovou prvotinu autorky (nar. 1968), nejde o jméno, které by čtenářům bylo zcela neznámé.

Mohli se s ním setkat u článků a recenzí v časopisech Tvar a Česká literatura, autorka mimo jiné pracovala Ústavu pro českou literaturu, napsala monografii o Evaldu Schormovi, spolupracovala na řadě televizních scénářů o osobnostech české kultury (např. B.Reynek, E.F.Burian, J.Honzl) a je i dramaturgyní Divadla Na zábradlí. Tedy úctyhodný výčet aktivit. Právě k posledně zmiňovanému prostředí, k divadelnímu, se váže její kniha, kterou - doplněnou o snímky známé fotografky Evy Fukové - vydalo nakladatelství Petrov. Příběh se tak odehrává v prostředí autorce důvěrně známém.

Máme možnost zažívat drama úspěšné dramatičky, která přes uznání a respekt okolí nedokáže překonat traumata minulosti, a zůstává tak v jejich vleku. Úzkost, kterou v ní minulost vzbuzuje, nelze jednoduše setřepat a zahodit. V případě Birgit Stadherové je to čin neuskutečnitelný. Jeho absence může vyústit pouze v osobní tragédii. Katarze se nekoná, tedy pokud za osvobození nepovažujeme smrt. V ostrém kontrastu tak stojí schopnost autorky analyzovat okolní svět ve vlastních hrách s neschopností uspořádat svůj život vlastní. Malost konkrétního prostředí a jeho neschopnost porozumění pak osamění a vědomou izolovanost hlavní postavy ještě prohlubují. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani chystané uvedení autorčiny hry proslulým režisérem Buchem. Ten hostuje na autorčině mateřské scéně, kde zároveň působí její vyrovnanější sestra v roli dramaturgyně, je však podobně poznamenán.

Jak již bylo řečeno, nejedná se o autorku debutující, ale její vstup na prozaické kolbiště zasluhuje pozornost a její prvotina by neměla být přehlédnuta. Variace na říkadla, které tvoří předěly v textu, jsou zvláštním stylistickým ozvláštněním. Dodávají příběhu na osobitosti a přinejmenším zaujmou svou nápaditostí. Kniha mi dokázala, že ženám opravdu není snadné porozumět. Hrdinkám, či spíše antihrdinkám, jak správně podotýká v doslovu Michal Jareš, jsem se přiblížit nedokázal. Jejich svět pro mne zůstal cizí a nepřístupný. Snad je to tím, že bych se v něm sám ocitnul nerad. Je-li však kniha na internetu doporučována jako dárek pro věkovou skupinu 50 až 60 let, pak se musím ohradit a prózu doporučit daleko širšímu čtenářskému spektru, neboť si to zaslouží.