Petr Hrbáč: Kosti, maso, tekutiny (Brno: Petrov 2005)

Opět nuda v Brně

Poměrně obsáhlý svazek, cca 300 stran, Kosti, maso, tekutiny (Petrov 2005) je nejnovějším opusem brněnského básníka a prozaika Petra Hrbáče (*1958). Na obálce je označen jako román. Tento prozaický žánr do sebe sice dokáže vstřebat mnohé, zde se však především jedná o velmi otevřené autobiografické memoáry, bilancující zastavení muže ve středním věku. Ponechejme stranou věrohodnost či vzdálení se původním faktům a událostem. Máme před sebou prostě novou knihu, která již před svým chystaným vydáním vzbuzovala poměrně značný zájem. Možná to byly až obavy, neboť nebylo zřejmé, které informace se autor rozhodl zveřejnit a v jaké interpretaci. Naši pozornost si však kniha zasloužila pouze z důvodů literárních.

Dílo je rozděleno do čtyř částí. Část první, shodného názvu jako próza celá, je věnována vypravěčovu období dospívání a studií na lékařské fakultě v Brně, což je ostatně osudové město i pro Hrbáče, a je vyprávěna v první osobě. Podobně jako část čtvrtá. Do knihy jsou pak vloženy i dvě spíše samostatné prózy vyprávěné v osobě třetí. Vášeň pro botaniku a vážnou hudbu, která je známa z předchozích textů autora, je i zde dokumentována dostatečně.

Česká literatura disponuje celou řadou memoárů, ale pouze některé svazky, jako například Celý život Jana Zábrany, Teorie spolehlivosti Ivana Diviše či vzpomínky Vítězslava Nezvala, lze vzít na milost i po stránce literární. Domnívám se, že kniha Petra Hrbáče se do této skupiny stěží zařadí. Není to dáno ani tak tím, že autor není persónou natolik známou, aby vzbudil pozornost sám o sobě, ale především knihou samotnou. Zvolené balancování na hraně autobiografie a románu má sice svůj půvab, ale skrývá i mnohá úskalí. Čtenář obeznámený s českou literární scénou si možná některé iniciály snadno spojí s konkrétními postavami, ale to samo o sobě není podstatné. Tato setkání, která utváří současnou podobu české literatury jsou zaznamenána spíše letmo, jako by jen na okraj vypravěčova sebezpytného ponoru do vlastního nitra. Nakolik pak můžeme vypravěče ztotožnit s autorem prózy, ví jen Hrbáč sám.

Přestože nemůžeme odhlédnout od značné autobiografičnosti a otevřenosti, nezbývá než knihu hodnotit jako román. Roztříštěnost díla byla pravděpodobně autorovým záměrem, ale její míra byla přece jenom o něco překročena. Bohužel celý svazek na mne působí velice nekompaktním dojmem. Hrbáč až příliš podlehl sobě samému. Zvlášť úvodní část se mi zdála rozvleklá a místy až nudná. Jedná se však o první autorův románový pokus, a tak ledacos lze přijímat s přimhouřeným okem. V tuto chvíli však platí, že básnické sbírky představují originálnější a svébytnější část Hrbáčova díla.