Javier Marías: Srdce tak bílé (Praha: BB/art 2004)

Naslouchat je nebezpečné

Před pěti lety u nás vyšla první kniha Javiera Maríase (*1951) Vzpomínej na mě zítra při bitvě a rozšířila tak poměrně skrovnou nabídku několika málo titulů současných španělských autorů, se kterými se může český čtenář seznámit. Přiznávám, byl jsem tímto románem doslova uhranut a očarován a od doby, kdy jsem o něm informoval právě na stránkách Tvaru, jsem se k němu několikrát vrátil. S napětím jsem proto očekával, kdy se v češtině objeví další kniha tohoto již v osmdesátých letech ve španělsky mluvících zemích oceňovaného, avšak nyní i ve světě stále uznávanějšího (např. 1997 Impac Prize) a překládanějšího autora. Pokud pominu výbor fejetonů věnovaných fotbalu Divoši a citlivky (BB/art 2003), tak se tak stalo až nyní, kdy BB/art vydal v překladu Branky Stárkové román Srdce tak bílé (2004), který ve španělském originálu vyšel již v roce 1992. Podobně jako u pozdějšího románu Vzpomínej na mě zítra při bitvě (orig. 1994), je název opět tvořen citátem z díla Williama Shakespeara. Tentokrát byl vybrán ze hry Macbeth a jako leitmotiv nás svým opakováním provází textem. Marías má k anglické literatuře vůbec blízko, neboť je nejenom prozaikem, ale také zkušený překladatelem z angličtiny. Navíc působil i jako profesor literatury na Oxfordu, ke kterému se přihlásil i zde se odehrávajícím románem Všichni svatí (Todas las almas, 1989).

Z překladatelských zkušeností autor při psaní románu očividně čerpal. Juan, vypravěč příběhu, a jeho žena Luisa se seznamují díky své profesi profesionálních tlumočníků. A to právě na vrcholné schůzce hlav britského a španělského impéria, za kterými tušíme krále Juana a Margaret Thatcherovou. Juan Luisu zaujme svévolným pozměňováním rozhovoru státníků. Ani jedna ze stran nezná jazyk toho druhého, a tak jsou, aniž o tom vědí, tlumočníkem manipulováni.

Těžiště románu však spočívá ve zcela odlišném, byť souvisejícím, a až detektivním příběhu, do něhož jsme vrženi již první větou. Autor je suverénním vypravěčem a navozuje atmosféru plnou tajemství, jisté nevyhnutelné tragiky a očekávání. Toto dokáže nejenom udržet, ale v průběhu knihy i gradovat. Od počátku příběhu tak víme o tajemné smrti dívky, která vstane od stolu a v koupelně se zastřelí. Víme také, že byla první manželkou jeho otce. Netušíme však, co se za touto tragédií skrývalo a ani jak může souviset s vypravěčem a s rozhovorem, který náhodou zaslechne za jedné noci strávené v Havaně. Víme však, že autor si je stále vědom neoddělitelnosti lásky a smrti, jejich věčného proplétání a že nás do těchto sítí polapí.

Maríasův vypravěčský styl je osobitý a pro čtenáře dobře rozpoznatelný, ale na druhou stranu by se jeho příběh mohl odehrávat kdekoliv jinde. Na tuto skutečnost ostatně upozornily i některé zahraniční kritiky. Marías je ale navíc autorem sečtělým s vědomím kontextu, s nepopiratelným smyslem pro ironii, kterou nám připomene třeba svými narážkami na Milana Kunderu. Marcel Reich-Ranicky označil Maríase ve svém slavném pořadu za jednoho z největších žijících autorů a přímo tak vyvolal v německém prostředí nebývalý zájem právě o tuto knihu. Ostatně tento výrok neopomíná uvést ani reklamní text na záložce knihy. Osobně s ním však mohu jen a pouze souhlasit. Kniha svým podtitulem „neobyčejný román o tajemství“ na obalu  nelže. Osobně lituji, že zbývající Maríasova díla zůstávají do češtiny doposud nepřeložena. Přestože pro mne zůstalo setkání s jeho první knihou nepřekonáno, jedná se o román, která mne z těch překladových v posledních měsících bezesporu zaujal bezesporu nejvíce.