Yeats je mrtev (Praha: Argo 2004)

Poslední rukopis Jamese Joyce

Kniha Yeats je mrtev! vydaná nakladatelstvím Argo (2004) v překladu Ladislava Šenkyříka patří do té nepříliš početné skupiny kolektivních děl, které by měly upoutat čtenářovu pozornost. Třeba jenom proto, že se skupina patnácti známých irských prozaiků a dramatiků tímto dílem rozhodla podpořit Amnesty International. Patří mezi ně například i Frank McCourt, autor i česky vydaného románu Andělin popel a nositel Pulitzerovy ceny. To je jistě záslužný čin, který navíc vynesl poměrně slušnou finanční částku, ale s literaturou samotnou nemusí mít ještě mnoho společného. V tomto případě ale vznikla svěží a čtivá kniha, která potěší nejednoho čtenáře se smyslem pro humor a postmoderní perzifláž.

Pod editorským vedením Josepha O´Connora, jinak bratra slavné zpěvačky, a díky čtyřletému úsilí byl napsán román, který si pohrává s význačnými jmény irské literatury. Jmenovitě pak s Williamem Butlerem Yeatsem a Jamesem Joycem, tedy autory, kteří stáli u jejího moderního zrodu. Svérázný detektivní příběh plný mnoha překvapení a zvratů nás zavádí do Dublinu a jeho okolí. Přes mnohé textové narážky na Joyceova Odyssea se jedná o město jiného ducha. Setkání s nepřehlédnutelným velikánem moderní prózy se ale nevyhneme, neboť vše se v tomto příběhu odehrává kolem jeho ztraceného rukopisu, který měl být napsán v závěrečném období jeho života ve švýcarském Currychu. Ztracené dílo, ještě zašifrovanější a nečitelnější než slavné Plačky za Finneganem, a nakonec v sobě obsahuje i návody různých chemických přípravků. V detektivním pátrání se tak poznáváme se zkorumpovanými a sadistickými policisty, nevěrnými manželkami,  prostitutkami, poněkud vyšinutými starými dámami, dospívajícím bílým adolescentem, který se touží stát černošským rastamanem, profesory literatury posedlými svými autory a jinými pozoruhodnými postavičkami. Ano, všechny tyto postavy uvádí v pohyb literatura.

Otázkou je, do jaké míry rozdílné autorské styly setřela práce editora a do jaké míry se na této skutečnosti podílel překlad, ale román vcelku působí poměrně konzistentně. Někdy mohou sice zarazit překvapivé zvraty, ale řádění jednotlivých autorů se podařilo udržet v rozumných mezích. Přestože bylo posláním tohoto díla podpořit myšlenku lidských práv, je jenom dobře, že se tak nestalo žádnou proklamativní a suchopárnou formou, což literatuře nikdy neprospívá. Na tuto skutečnost je pouze upozorněno v doslovu.