[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog ] [nakladatelství klenov] [sloupky pro host] [časopis texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]
Při vyhlašování letošních nominací na Státní cenu za literaturu zaznělo i jméno ostravského prozaika a překladatele Jana Balabána, autora, který poprvé publikoval na počátku devadesátých let v Revolver Revue a který se stále pohybuje na okraji literárního života. Stalo se tak v souvislosti s jeho poslední knihou Možná že odcházíme (Host 2004). Ta krátce po prvém vydání vychází znovu jako dotisk. Po dvou románech se autor opět vrací k žánru povídky a jedná se již o jeho čtvrtou sbírku, tentokrát dvaceti textů. Je to šťastný návrat a nominace zcela zasloužená a oprávněná.
Podobně jako u povídkových cyklů předchozích, i zde jsou některé příběhy propojeny postavou vícekrát se objevujícího Hanse. Hrdinové krátkých próz patří zpravidla ke generaci, která prožila část svého mládí ještě v komunistickém režimu, počátky produktivního věku pak už po převratu a nyní vstupují do středního věku. Jsou již poznamenáni prožitými zkušenostmi, rozpady vztahů, rodin. Balabán vytváří drobné portréty, jemné psychologické kresby a stačí mu k tomu jen pár stránek. Okolo hrdinů povídek se vznáší melodie blues, zvláštní pocit smutku, který ale rozhodně není neštěstím a který pramení ze střetávání hrdinů se životem. Právě tento pocit je všem povětšinou málomluvným postavám společný. Ale společných rysů je víc, patří k nim třeba Ostrava, blízkost evangelické víry, částečně dobrovolná izolace a osamění. Nejpatrnější je to u znavených mužských hrdinů, ve kterých se patrně odráží kus autora samého.
Vzpomene si ještě někdo, že Jan Balabán překládal i povídky hororového klasika H.P.Lovecrafta? Domnívám se, že při četbě povídky A ptáci taky ano. Je sice zcela jiného typu, ale i tak představuje ukázku Balabánových stylistických schopností. Možná se jedná i o skrytý hold tomuto žánru. Ostatně autor se k literárním předchůdcům hlásí sám, třeba jen názvem knihy, který je vypůjčen ze stejnojmenné povídky Raye Bradburyho, dalšího mistra tohoto krátkého útvaru. Nedá se tvrdit, že by se Balabánovy povídky vyznačovaly výrazným dějem, spíš právě naopak. Představují jakási ustrnutí v čase. Ale právě autorova schopnost zachytit zlomový okamžik, vyváženost uměleckého popisu a zobrazení reality se smyslem pro detail patří k jeho silným stránkám.
Ať tak či onak, Balabánova sbírka velmi kvalitativně vyrovnaných povídek patří k tomu nejlepšímu z letošní české nakladatelské produkce. Asi je to i tím, že autor své hrdiny zná a že působí velmi skutečně, až neliterárně. Zájem a reflexe, které tato kniha vyvolala, jsou zcela odůvodněné, a je jenom dobře, že se tak děje u autora pohybujícího se na okraji. Balabán je prozaikem, který by rozhodně neměl být přehlížen, a to ani v okolních zemích, neboť jeho tvorba jej k tomu opravňuje.
Připomínky zasílejte na pkotrla@gmail.com, příspěvky nelze přetiskovat bez vědomí autora.
Přečtěte si, co píšu na blogu:
Uvedení sbírky Jakuba Chrobáka Pán Bůh se nejspíš musel narodit v Lužné (přidáno 04. 09. 2024)
6. Kuběnův Bítov (10. 8. 2024) (přidáno 12. 08. 2024)
Derniéra výstavy Martiny Koubkové a čtení Zdeňka Volfa (přidáno 12. 08. 2024)
Čtení Ondřeje Buddeuse (přidáno 11. 08. 2024)
Filmovka, Grlić, literární stan (přidáno 30. 07. 2024)
[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog ] [nakladatelství klenov] [sloupky pro host] [časopis texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]