Překonat strach

příspěvek k 2. SETKÁNÍ POD HOSTÝNEM (20. – 22. 8. 1999)

aktivně využívající internet mezi námi stále přibývá. A můžeme říci, že pozvolna stoupá i počet stránek s literární tématikou. Ale podívejme se trochu blíže na tyto stránky a pokusme se je blíže charakterizovat. Kdo tyto stánky připravuje a jaký je jejich obsah? Tak zní první otázka.

Jako příklad vezměme jednu z nejnavštěvovanějších českých literárních stránek projekt Písmák, který má podtitul Amatérské literární umění. Je to stránka s více než roční tradicí, je pravidelně aktualizována a pravidelně na ní přibývají nová díla a noví autoři. Podobných projektů bylo a je více. Valná část z nich však měla pouze jepičí život. Za Písmákem stojí, jako u většiny českých literárních stránek osamělý nadšenec, který ještě věří v sílu slova a který si za motto svého projektu vybral myšlenku: „Nejen psát, ale i číst.“ A právě podobni příznivci literatury se na projektu podílí. Najdeme zde básně, povídky, kratší prozaické žánry, ale vpravdě je nutno prohlásit, že se opravdu jedná o literaturu amatérskou, z níž jen drobty by snesly vůni tiskařské černě a váhu papíru.

A to je hlavní problém českých internetových stránek. Jejich malá profesionalita. Zde je místo, prostor, který ještě není zaplněn a je pro českou literaturu, obrazně řečeno, zemí neznámou a neprobádanou. Zde do značné míry pokulháváme za literaturami ostatními, jak velkými, tak malými. Uveďme konkrétní příklad z neanglosaského prostředí projekt Literatura Argentina. Tento projekt je opravdu grandiózní, svým způsobem jedinečný a odvážný. Proč? Protože prakticky ukazuje na to, že internet nemusí být škůdcem a nepřítelem literatury tištěné, ale že tomu může být právě naopak. Více než sedm desítek autorů, popřípadě jejich dědiců, mělo odvahu spolupracovat na tomto projektu, a to mluvíme o autorech známých jak v argentinském, tak ve světovém měřítku, jako jsou Borges, Julio Cortázar, letos zesnulý Adolfo Bioy Casares, Ernesto Sábato nebo Roberto Fontanarossa, abychom jmenovali aspoň ty nejznámější. Ti všichni měli tu odvahu a poskytli část svého díla v plen svým potencionálním čtenářům. A je nutno dodat, že tak učinili s vědomím, že tato jejich aktivita jim nepřinese žádný finanční zisk a s vědomím, že literatura není jenom druh podnikání, ale přece jenom něco víc. A tato touha po halasovském „být kýmsi chválen, kýmsi čten“ v nich dokázala překonat i strach, strach z neznáma, strach z nového média. Vznikl tak projekt, který nám všem dává možnost seznámit se s takřka celou argentinskou literaturou 20. století, včetně její žhavé přítomnosti. Můžeme se seznámit s jejími autory, díly, názory i s jejich kritickým přijetím. Někdo měl odvahu větší a poskytl celý román, básnickou sbírku, knihu, někdo poskytl část menší. Podobně je tomu v případě projektu Babylon, který je věnován současné ruské literatuře. Jedno je však nepopiratelné: jsou to profesionální projekty, projekty který, co do rozsahu, nemají v české literatuře obdoby a které ji, ať se to zdá nebo ne, chybí.

Ale internet, to jsou především projekty zpravidla méně rozsáhlého charakteru, které představují nejrůznější časopisy, projekty literárních skupin, nebo osobní stránky autorů. Ale českému internetu chybí profesionální stránky i těchto drobnějších projektů. Vždyť z českých tištěných literárních časopisů mají své webové stránky pouze Souvislosti, Proglas, Živel – a proč si nepřihrát i vlastní polívčičku – Texty. Z těch pouze internetových je to například Tramvaj načerno, Prostor Pro nebo Stoned Timeless. Ale najdeme v tomto kyberprostoru Tvar, Literární noviny, Českou literaturu, Host? Mám vážné pochybnosti až takřka stoprocentní jistotu (aspoň tomu tak bylo v době, kdy jsem tento příspěvek připravoval), že nikoliv. A jaké nám v tom brání důvody? Vždyť na ruském internetu můžeme nalézt časopisy Znamja, Voprosy literatury, na anglickém například kompletní archiv časopisu Critical Inquiry, abych jmenovali opravdu jenom jedny z těch nejvýznamnějších. Není ten nejvyšší čas položit si otázku: proč naše největší, nebo chcete-li nejvýznamnější časopisy na internetu nenajdeme? Není to otázka jenom pro redakce těchto periodik, ale i pro širší literární veřejnost.

Existuje samozřejmě řada námitek proti. Dovolte, abych parafrázoval jednu metaforu širšího povědomí o literatuře na internetu, kterou ve svém příspěvku na toto téma použil teoretik a spisovatel, autor mnoha internetových projektů Alexandr Romadanov: „Představte si situaci. Páni literáti sedí v hospodě. V žádném z možných a známých společenských salónů, ale v malé hospůdce, kde jsou doma. Popíjejí pivko a nahlas přemýšlejí o tom, jak to s tou literaturou na internetu vypadá. A nakonec dojdou k poznání, že je to literatura, kterou kůň poskákal. A tím koněm, že rozhodně není Pegas, ale nanejvýše tak nevzhledná kobyla koně Převalského, a to ještě na tři nohy chromá.“

Tato diskuze probíhala před dvěma lety, od té doby se sice mnohé změnilo, ale je docela možné, že to tak opravdu někdy s literaturou na internetu vypadá, s tou českou obzvláště. Ale je nutno připomínat, že právě tento stav je naší vizitkou pro okolní i vzdálené země a že i podle tohoto aspektu může být naše literatura hodnocena a přijímána? Nedělejme si iluze, že se příliš čtenářů za hranicemi dostane k našim knihám a časopisům, nebo že si je koupí. Je mnohem pravděpodobnější, pokud už někdo bude mít zvláštní shodou okolností zájem o českou literaturu, že ji bude hledat na internetu a je jenom otázkou náhody na co narazí.

A na závěr:

Samozřejmě, že nemusíme být všichni tomuto médiu nakloněni, a ani to po nikom nelze žádat, ale vzít jej vážněji na vědomí bychom měli.