Jan Štolba: Nedopadající džbán (Úvahy o básnících a poezii) (Praha: Torst 2006)

Když je básník a hudebník kritikem

Stává se jen zřídka, aby čtenáře i odbornou veřejnost shodně zaujal svazek recenzí, navíc recenzí povětšinou se vztahujících k současné české poezii. A přece tomu tak je v případě knihy Jana Štolby Nedopadající džbán, která vyšla v nakladatelství Torst (datováno 2006, vyšla 2007). S jeho texty se pozornější čtenáři mohou již řadu let setkávat v různých českých literárních periodikách a patří v nich k těm zajímavějším. Doposud však byly roztroušeny po nejrůznějších číslech Literárních novin, Hosta, Psího vína...

Rozsáhlý svazek přináší shrnut publicistické činnosti autora od roku 1993 a je rozdělen do tří částí. Nutno však podotknout, že texty se od původního vydání liší a pro vydání byly revidovány, případně rozšířeny nebo nově napsány. Prvou část představují recenze věnované básnickým knihám. Druhý oddíl je rovněž věnován především kritickému přijímání poezie, přináší ale rozsáhlejší texty. Obsahově nejstřídmější část třetí je věnována knihám prozaickým.

Autor má sám blízko k umění i jako tvůrce. Vydal čtyři básnické a tři prozaické knihy a krom svého působení v řadě dalších profesí je také známým hudebníkem hrajícím ve více tělesech. Snad právě zkušenost tvůrce a vzdálenost od katedry dělají ze Štolby nepřehlédnutelného kritika, který se navíc jako jeden z mála setrvale věnuje současné české poezii.

Je zajímavé sledovat, jak básník dokáže žít po boku kritika a hudebníka, a opačně. A je to soužití po všech stránkách velmi tvůrčí. Štolba je především čtenářem, což leckdy není zcela samozřejmé, a až poté kritikem. Dle mého soudu spočívá jeho síla v kratších textech. U těch delších mívám dojem, že se pouští na tenký led úvah; kdy v posuzovaných dílech hledá více, než možná ve skutečnosti ukrývají. Povětšinou je však nutno přiznat, že se snaží být objektivní, podkládat názory argumenty a nenechávat se unášet city. Přesto je poznat, kteří z autorů jsou mu blízcí (například Petr Kabeš, Jaroslav Kovanda, Petr Král) a ke kterým se rád vrací.

Některé Štolbovy soudy však nelze přijímat bez výhrad. Leckdy bývají i předmětem polemik. S léty bude zajímavé sledovat, ke kterým autorům se bude vracet, na které změní názor, případně je opustí, nebo zda se bude věnovat i autorům nejmladší generace.

Štolba představuje jeden z mála osobitých kritických hlasů současnosti. Zároveň dokazuje, že i kniha literárních kritik může být čtivá. Svazek nezapadne a zcela jistě má šanci najít místo nejenom v knihovnách vážnějších zájemců o současnou českou poezii.