Irena Dousková: Oněgin byl Rusák (Brno: Druhé město 2006)

Irena Dousková podruhé ve stejné řece

Vydává-li autor pokračování úspěšného příběhu, jsou namístě pochybnosti, zda nedojde k rozmělnění náboje původního díla a zda nám nebude předložena pouze nastavovaná kaše. Po přečtení nové prózy Ireny Douskové Oněgin byl Rusák, která je pokračováním knihy Hrdý Budžes, vyšlé již před osmi lety, lze konstatovat, že v tomto případě tomu tak není.

Svazek je zajímavý nejenom obsahem, ale i tím, že se jedná o první počin nového nakladatelství Druhé město Martina Reinera, donedávna spojovaného se značkou Petrov. Svou grafickou úpravou i formátem pak potvrzuje, že se jedná o přímého nástupce, za kterým stojí stejný redakční kolektiv. Zdá se, že titul pro zahájení své činnosti zvolil nakladatelský dům vhodně.

Protagonistka příběhu, Helenka Součková, již není obézní holčičkou, ale dívkou, kterou zastihujeme v maturitní třídě gymnázia, v období zvolna se uvolňujících osmdesátých let či vrcholící normalizace. Záleží na úhlu pohledu. Jednotlivé nadpisy kapitol jsou tvořeny názvy písniček autorů, kteří v té době byli alespoň částečně na indexu zakázaných. Dojem časového svázání s konkrétním obdobím je o to úplnější. Vzhledem k věku autorky (nar. 1964) je patrné, že nabízí vlastní generační pohled na toto období. Kniha je reminiscencí na tehdejší dělení mládeže do několik poměrně vyhraněných skupin - "tesláci, sluníčkáři..." (byť jinde byli zváni třeba jinak) -, které je nyní již minulostí. Příběh hrdinů je svázán především se školou a mimoškolními kulturními aktivitami. Ty vyjma humorných situací přinášejí řadu drobných i větších problémů.

Mohu-li soudit z vlastní zkušenosti, má o desetiletí mladší generace však již řadu otázek vnímala - pokud je vůbec dokázala při nedostatku informací zachytit - jinak, než jak je v knize zachyceno. A zde spatřuji určité nebezpečí autorčina postoje. Příběh je sice vyprávěn dospívající dívkou, ale v některých pasážích jsem se přistihl, že určité formulace bych stěží uvěřil sedmnáctileté dívce, byť okouzlující, neboť za nimi zřetelně stojí prožitá zkušenost interpretovaná s dostatečným odstupem a nadhledem.

To je však jen malá poznámka na okraj, neboť jednoznačně lze prohlásit, že Druhé město mělo s výběrem prvního svazku šťastnou ruku. Výhrady mám pouze k samotnému názvu knihy, který na mne působí zbytečně prvoplánově a lacině. Próza je napsána svěžím vypravěčským stylem, který nenechává nikoho na pochybách, že Dousková opravdu umí. A tak hrdinčino dospívání není jenom vydařenou reflexí jednoho již historického období naší společnosti, ale také záznamem prvních milostných střetávání se s příslušníky opačného pohlaví, které nepostrádá prvky komiky. Zároveň je patrné, že řada autorů stále cítí potřebu vyrovnat se s minulým společenským zřízením.

V tuto chvíli máme před sebou románový diptych, ve kterém autorka poměrně dobře obstála ve vstupování do stejné řeky. Hlavní hrdinka je však teprve na prahu dospělosti, a tak uvidíme, zda ještě někdy bude napsáno pokračování tohoto příběhu. Úspěch první knihy byl do značné míry ovlivněn slavnou dramatizací s Bárou Hrzánovou v hlavní roli. Irena Dousková zde dokazuje, že je jedinou z mála českých prozaiček, které dokáží pracovat s humorem. O tom, že zvládá i jiné autorské polohy, svědčí její povídková sbírka Čím se liší tato noc (2004).