Miloš Urban: Santiniho jazyk (Praha: Argo 2005)

Krvavý příběh v zajetí jazyka architektury

Miloš Urban (1967) patří k těm několika málo českým prozaikům, jejichž knihy lze poznat díky specifickému vypravěčskému stylu i bez znalosti jména na obálce. Patří k nejzajímavějším současným autorům a dokazuje to i trvalý zájem o jeho knihy, jak je patrno i u nejnovějšího románu Santiniho jazyk.

Nemalou měrou k jejich popularitě přispívá i další nezaměnitelný rys, a to výpravná grafická úprava. Ta již delší dobu spoluvytváří atmosféru jeho příběhů a i tentokrát se o ni postaral Pavel Růt.

Jako příznivec mystifikace a postmoderních her Urban neváhá v novém příběhu citovat své prózy předchozí, jmenovitě pak poslední román Stín katedrály (2003). Někdy pak i potvrzuje dohady nad autorstvím knih vydaných pod jiným jménem. Je to příjemná hra, ve které autor škádlí nejenom čtenáře, ale i literární kritiky. Při troše nadsázky se dá prohlásit, že vykrádá sám sebe. Hlavní postava románu, reklamní textař Martin Urmann, který je znechucen svou neuspokojující prací, má najít univerzální větu, která by byla všeprodávajícím reklamním sloganem. Nejprve pouhé pracovní zadání se však postupně mění v detektivní příběh s několika čerstvými mrtvolami. Urban sice v nové knize částečně opakuje již použité schéma, ale zaprvé o tom ví, a za druhé tak činí s jistou bravurou. A tak změna nespočívá jenom ve výměně kulis.

Namísto gotiky zde hraje prim baroko. Zatímco minulý příběh byl spjat s katedrálou sv. Víta a jeho stavitelskou hutí, nyní se autorova optika, jak je patrno již z názvu, zaměřila na jiného významného architekta, který ovlivnil tvář české krajiny a celou jednu epochu - Jana Blažeje Santiniho-Eychla. Vyjma této návaznosti historické se setkáváme i s postavami autorových předchozích knih. Částečně se tak pohybujeme ve světě již důvěrně známém. Opět to jsou postavy pokřivené šílenstvím, umanutostí, paranoickou fixací. Motivace těchto jednotlivých osob pro nás může být někdy těžce pochopitelná, ale bez nich by neexistoval Urbanův šerem a tajemstvím prosycený svět.

Přesto je však příběh hledání univerzální věty místy mírně přitažen za vlasy a někdy až příliš zahlcen symbolikou. Urbanovi čtenáři si na jeho styl i na násilím destruovaná lidská těla již zvykli, a tak i na hru se symboly přistupují dobrovolně. Ukazuje se však, že přemíra symboliky a vykonstruovanosti může někdy škodit. Ani tato poslední kniha nezůstává bez hlasité kritické odezvy, byť ne jednoznačné. Dovoluji si tvrdit, že v této chvíli je jedním z nejvýraznějších hlasů české literatury. Nesporným kladem Urbanových próz zůstává nadále jejich čtivost. Z hlediska čtenáře je však škoda, že to nelze říci o více autorech současné české literatury.