Pavel J. Hejátko: Hlenobytí (2002), Tanec kostlivců (2006)

Poezie na barikádě

Patos může poezii slušet, to víme (viz např. http://dezinsky.bloguje.cz/633275−00088−oldrich−rafaj−1934.php). Ale na druhou stranu, vždy když jsem si otevřel některé ze sbírek sbírek V. Dyka, S. K. Neumana nebo některé z mnoha sbírek vydaných po Únoru překvapilo mne pravidelný vzorec, kdy s přibývající angažovaností, kterýmkoliv směrem (ostatně taktéž u surrealistů), ubývá poezie. Rovnováha musí být asi zachována a poezie se podobnému znásilnění brání. Ostatně zkuste si po letech otevřít třeba rozsáhlé dílo Majakovského! Zkusili jste? A? Pokud z něj něco přežívá, není to zrovna ta angažovaná část jeho díla, jakkoliv by byla jeho neoddělitelnou součástí.

Už jsem si myslel, že se takto už poezie nepíše, i přes dobu zhovadilou, nebo, že takto píší pouze zástupci generací mnohem starších. Ale není tomu tak, jen mne dosud tento druh textů míjel, nebo jsem se jejich četbě prostě bránil, pokud to tedy nebylo z důvodů veskrze studijních. Nyní však na mém stole leží dvě knihy Pavla J. Hejátka: Hlenobytí (sbírka sociálně−politické poezie) (2002) i Tanec kostlivců (2006). Více informací o autorovi získáte na stránkách www.pjh.cz a www.tetovani.com. Sbírky jsem přečetl jednou, podruhé, ještě jednou. Ne z toho důvodu, že bych jimi byl tak uchvácen, ale přistihl jsem se v bezradné situaci, že nevím, zda je vzít na milost nebo popravit. Názor kritika pro autora nebývá směrodatný, ostatně bych to autorům ani nedoporučoval, ale pokud autor sám zašle knihy, nechť se smíří s ortelem. K oběma sbírkám mám vlastně stejné výhrady. Zpracovávaná témata jsou spíše společenská a žurnalistická než básnická, proto by jim dle mého soudu lépe vyhovoval některý novinářský nebo publicistický žánr. K této úvaze svádí styl, kterým jsou básně psány. Na mne je v nich mnoho velkých slov, mnoho obecných pravd. Nelze jim však upřít jistou razanci. Jinak asi tedy budou působit interpretovány naživo před publikem, ale při jejich četbě se náboj útočnosti a nespokojenosti ztrácí a je nahrazen až přílišnou monotematičností. Okouzlení poezií se nedostavuje, tedy alespoň u mne. V tomto případě by méně bylo více.