Ivo Odehnal: Ohořelec (Brno: Host 2006)

Svázán se zemí

Vzpomínám na své první setkání s básněmi Ivo Odehnala (*1936). Bylo to někdy v polovině devadesátých let, kdy se v ostravském studiu, tehdy již Českého rozhlasu, rušila knihovna. Pro studenty to byly šťastné chvíle výprodejů. Na hromadách tam ležela i značná část produkce bývalého krajského nakladatelství Profil. Některé z básnických sbírek nakonec skončily u mne, mezi nimi i Odehnalova Hadí paměť (1971) s uhrančivě černým obalem a temně krvavou grafikou. Básníkův poměrně pozdní debut. Možná se mýlím, ale z poličky ji vytáhnout nejdu, mám v paměti raději tento obraz. S léty je to stále má oblíbená sbírka, stejně jako prvotina Hladné pusté (1970), byť by se oběma dala vytýkat až přílišná návaznost na halasovskou poetiku. Spíše se však jedná o shodné básnické rysy, které zřetelněji vystupují do popředí v pozdější Odehnalově tvorbě. Jedná se například o zálibu vázat básně do vyšších kompozičních celků.

Postupně jsem knihovnu doplnil i o další básníkovy knihy. Některé jsou úlitbou době, možná v některých okamžicích velikou. Poezie se však z jeho veršů nevytratila nikdy. A na druhou stranu nutno spravedlivě přiznat, že v době, kdy vedl nakladatelství Blok, se zasloužil o návrat Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela do oficiální literatury.

Byl jsem tedy přinejmenším zvědavý na na novou básnickou sbírku Ohořelec s podtitulem Prvosmysly, která vyšla jako osmdesátý svazek edice Poesie nakladatelství Host a k sedmdesátým narozeninám autora. Čekání se vyplatilo. Odehnal znovu potvrzuje, že umí být básníkem s osobitým a rozeznatelným výrazem. V jeho předchozích sbírkách na mne mimo jiné zapůsobilo, že z jeho veršů byla patrná vazba k rodnému Valašsku, která byla výrazově posílena i uvážlivým použitím dialektu. Zde se navíc pojí i s jazykovým hledačstvím. Nejde mi tu nyní o tuto konkrétní Odehnalovu lokaci, ale o skutečnost, že mám rád autory, kteří odněkud jsou, někam patří, někde jsou ukotveni (Ryenek, Skácel, Trojak, Hruška...). Avšak musí umět, nejenom odněkud být. Odehnal patří mezi ně a pro mne zůstává básníkem z této řady. Tato jeho poslední sbírka, opět plná sugestivních obrazů, to potvrzuje.