Pavel Kolmačka: Stopy za obzor (Praha: Triáda 2006)

Všední skutečnost v křídlech oltářního obrazu

Pavel Kolmačka (nar. 1962) patří ke střední generaci českých básníků a svými sbírkami Vlál za mnou směšný šos (1994) a Viděl jsi, že jsi (1998) vzbudil zasloužený zájem čtenářů i kritiky. Jeho osobitá poezie, mnohdy se vztahující k Bohu a víře, v jistých ohledech navazovala na tvorbu Bohuslava Reynka a starší generace katolických autorů.

Po osmileté odmlce od poslední sbírky se však nyní z básníka stává prozaik, a to obsáhlým románem Stopy za obzor vydaným letos nakladatelstvím Triáda. Rysy, které byly emblematické pro jeho poezii, však neopouští a přenáší je do další etapy svého díla.

Do dvou částí rozdělená próza, s názvy Levá deska: Oko a Pravá deska: Prám, svou kompozicí odkazuje k umění oltářních obrazů. Pozornost autora je soustředěna na životní osudy Víta Koblasy. Tato postava nese nezaměnitelné autobiografické rysy, neboť například autor také působil v ústavu pro mentálně postižené. Kolmačka se tak přiřazuje do poměrně rozsáhlé skupiny současných českých autorů, která přináší přímé osobní svědectví o době, ve které žije.

V první části je dětství hlavního hrdiny poznamenáno dobou, která svou šedí a nepřátelstvím vůči odlišnosti prostupovala individuálními osudy. Na rodině se projevuje její neukotvenost. Skutečnost, že jeden z rodičů pochází z města a druhý z vesnice, je předmětem sporů. Tyto dva odlišné prostory jsou pak dále spjaty s rozdílnými etapami Koblasova života. V té první se navíc ocitáme uprostřed normalizace, kde být jiným nebo věřícím bylo samo o sobě bez dalšího důvodu podezřelé. Vítek Koblasa se navíc jako nejmladší z trojice sourozenců musí přizpůsobovat již fungujícím rodinným zvyklostem. Rodina se ocitá na pražském předměstí a pomalu se sžívá se svým okolím. Období dětství, spojené s kouzlem objevování nového, není v Kolmačkově podání bezkonfliktním obdobím.

V části druhé, která nás přenáší o několik let dál, je hlavní hrdina již sám otcem a role jsou obráceny. Dochází také ke změně prostředí. Zatímco až doposud hrálo významnou roli město, nyní je to vesnice, kam se dospělý Vít Koblasa se svou ženou a dítětem stěhuje. Zde pracuje jako ošetřovatel v ústavu pro mentálně postižené, ale ani tato práce nepřináší pocit naplnění. Život na vesnici také není ideální a přináší řadu obtíží a komplikací pro celou rodinu. Do popředí se dostávají více otázky víry, které v první části byly spíš jen naznačeny. Stává se tak především v setkáních s kamarády z dětství a se sourozenci. Tato část knihy však působí proti části úvodní méně kompaktním a snad i popisnějším dojmem, což je způsobeno zčásti střídáním vypravěčských stylů. Důležitou roli pak v Kolmačkově vyprávění hraje kategorie plynoucího času, či spíše jeho uplývání.

Přes veškerou snahu hrdinům stále něco chybí. A možná i knize samotné. Přesto se však jedná o příjemně překvapující čtenářský zážitek. Román není jen individuální výpovědí, je svědectvím, že některé tradiční hodnoty mají stále svůj obsah a smysl, a to navzdory chvatu moderní doby. Kolmačka touto prózou dokázal, že je nejenom básníkem. Zda získá stejné renomé i jako prozaik, však není otázkou této jedné knihy. Leccos však nasvědčuje, že by tomu tak být mohlo.