Pavel Göbl: Tichý společník (Dauphin: Praha 2008)

Pomalu a zvolna

Pořídili jsme si s kamarádem tu knihu najednou. A popravdě řečeno, musím přiznat, že naše názory na ni se dost liší. Zatímco on se zasekl okolo osmdesáté strany a dál se mu ani nechce, já si čtení užíval a těšil se z něho. Byly roky, kdy mne rozhodnutí poroty udělující ceny Magnesia Litera, obrazně takřka zastavila v chůzi nárazem o dosud neviděné silné sklo. Ale tentokrát mne udělení ceny knize Tichý společník Pavla Göbla potěšilo.

Byť se původně jedná o scénář, jeho metamorfóza v prostý a čtivý vesnický příběh, točící se nejenom okolo možného pohřbívání vestoje, ale i okolo střetu světa odcházejícího a světa moderní civilizace, byla úspěšná. Přestože dědictví filmového jazyka zůstalo nadále patrné a pohledu kamery nezbavené. Jazykové roviny vypravěče a přímé řeči protagonistů příběhu jsou oddělené, což hodnotím kladně. Postavy promlouvají dialektem, který je směsicí nářečí slováckého, kde se autor narodil, a valašského, kde čas od času pobývá. (Ostatně, jak jsem nedávno zjistil, jsme sousedé přes kopec.) Oceňuji, že jak jeho filmy, tak i tato kniha se odehrávají v současnosti a zde. Bez potřeby úniku někam do fantastických a exotických exteriérů. Pokud jde o mne, tak v Göblovi vidím, s jeho zájmem o postavičky na okraji, do jisté míry Hrabalova dědice. (Částečně však toho Hrabala, kterého známe z Menzlových adaptací.) Stačí zde připomenout jeho absolventský film či Žiju si jen tak s plácačkou (komedii Veni vidi vici realizovanou čistě z komerčních důvodů a pro obživu, od které se distancuje, ponechejme stranou). Spojuje je společný nadhled, smysl pro (tragi)komično, nadhled.

Uvidíme, zda se v Pavlu Göblovi zrodil další z píšících režisérů nebo zda jen vyplňuje čas věnovaný shánění peněz na realizaci příběhu. Že má talent, potvrzují i ocenění udělená jeho scénářům. Vzhledem k tomu, že od autora mám potvrzeno, že se k vydání na jaře chystá jeho nová kniha, je úvaha o tom, zda se jednalo pouze o výjimečné vybočení, zbytečná. Osobně si však myslím, že sice dvakrát lze do jedné řeky vkročit, ale jak všichni víme, ne dvakrát do stejné. Uvidíme zda-li nová kniha Penis pravdy bude znovu pouhou adaptací dosud (nez)realizovaného scénáře. Pracovní název tak napovídá a slovenský celovečerní film v nezávislé produkci s tímto názvem se již dlouho nachází ve stavu postprodukce. Ale možná se opět dočkáme překvapení.