Julio Cortázar: Výherci (Garamond: Praha 2007)

Drobné práce uznávaného autora

Nedá se tvrdit, že by český čtenář strádal nedostatkem překladové literatury – opak je pravdou. I přes rozsáhlou nabídku je však zcela přirozené, že zde vždy budou jisté mezery volající po zaplnění a každý z nás pociťuje zrovna tu, která se dotýká oblasti jeho zájmu. Jedna taková byla donedávna k nalezení v díle Julia Cortázara (1914 Brusel–1984 Paříž), autora, jehož část díla, včetně nejslavnějšího románu Nebe, peklo, ráj (1960, česky 1972), je v češtině naštěstí dostupná. Nyní však nakladatelství Garamond ve své sličné edici Transatlantika vydalo v překladu Blanky Stárkové román Výherci, jiné rozsáhlejší dílo tohoto argentinského autora, které původně vyšlo již v roce 1963 a je tak přímým předchůdcem jeho nejslavnější prózy. V minulých letech mohla být tato kniha čtena a vnímána i mezi řádky a toto pokušení interpretace se nabízí stále, a tak není asi divu, že u nás nevyšla dříve.

Příběh románu není v tomto díle tím nejdůležitějším, ale přesto na něj Cortázar nerezignoval. I v této knize má svého čtenáře rád a přes veškeré inovátorství si s ním nezahrává tak, že by mu tropil schválnosti, jen si s ním hraje. Jeho pozdější experimen-tátorství, které plně souzní s tehdejšími tendencemi v próze, je zde zatím pouze naznačeno (především „vloženými“ kapitolami tištěnými kurzivou), ale děje se tak od prvních řádek předznamenání, které autor vybral z Dostojevského Idiota: „Co si má počít romanopisec s lidmi obyčejnými, naprosto všedními, a jak je má vylíčit čtenáři, aby jim dodal aspoň na zajímavosti...“ Cortázar našel odpověď. Nechal je vyhrát v podivné loterii, kterou organizoval stát, a nechal je nalodit na zaoceánskou loď směřující na výletní plavbu. Nikdo sice nezná cíl ani délku plavby a neví, kam se loď má ve skutečnosti plavit, nicméně nikomu to nezabrání v tom, aby se na ni nenalodil. A protože Štěstěna je vrtkavá a dává příležitost všem, na palubě lodi se sejde dvacet zástupců nejrůznějších společenských skupin a vrstev. Od úspěšného obchodníka přes malíře, obyčejné měšťany, dospívající dívky a jinochy. A samozřejmě nelze zapomenout na námořníky. Až na výjimky se navzájem neznají a jsou přinuceni svým dobrovolným rozhodnutím pobývat v podstatě v izolovaném prostředí. Což si také patřičně uvědomují, neboť posádka jim od samotného počátku plavby brání jak v přístupu na určitou část paluby, tak v setkání s kapitánem. Možná jen banální karanténní opatření (pokud takto lze hovořit o potenciální možnosti velmi nebezpečné choroby), které však mohlo být i něčím jiným, se stává jádrem sporu a vyvrcholí střetem pasažérů s posádkou, ve kterém je jeden z cestujících zabit. Celé drama se odehrává a vrcholí v pouhých třech dnech. Cestujícím je nakonec umožněn návrat na pevninu jen pod podmínkou, že o všech událostech souvisejících s touto plavbou pomlčí. Kruh se uzavírá. Někteří se nakonec vrací do buenosaireské kavárny Londýn, kde se setkali před vyplutím a kde je ostatně dosud stolek s místem, kde Cortázar toto dílo psal. Absurdita příběhu a stoupající nervozita a vzájemná nevraživost jsou zde umocněny zvoleným mikrokosmem. Číst Výherce jen jako pouhou detektivku nebo dobrodružný příběh ale nelze. Skutečnost daná pod drob-nohled nám sice ukazuje veškerou svou mnohotvářnost a absurditu, ale tajemství nám odhaleno není. Zůstává kniha, která od svého vydání nezestárla. Latinskoamerická literatura v šedesátých letech prožila své zatím nejslavnější období, a tak přestože od té doby dala světové literatuře řadu zvučných jmen, jsou nakladatelské návraty k tomuto období logické a čtenář může nad touto skutečností jen jásat. Doufejme, že brzy dojde i na vydání dalších Cortázarových děl.