Mojmír Trávníček: V letokruzích naboso (Vsetín: Malina 2009)

Skromný poutník krajinami

V minulých týdnech jsem měl tu radost, že jsem mohl svou drobnou měrou pomoci na svět nové knize Mojmíra Trávníčka V letokruzích naboso, kterou vydalo vsetínské nakladatelství knihkupce, publicisty a galeristy Dalibora Maliny. Těžko tedy mohou být má slova nezaujatá, přesto však doufám, že zůstanou v rámci možností objektivní. Nový rozsáhlý konvolut vzpomínek tohoto literárního historika, editora, kritika a mimo jiné i laureáta prestižního ocenění Pro aminicis musae 2007 udělovaného Zlínským krajem, volně navazuje na svazek Skryté letokruhy (Vsetín, 2001). Nová kniha je nejenom pokračováním, ale i doplňkem té předcházející. A opět potvrzuje, co jsem jako čtenář podvědomě očekával, tedy skutečnost, že integrita Mojmíra Trávníčka se projevuje nejenom v jeho osobním životě, ale i v celém jeho díle. Znovu se stáváme svědky cesty, přímo se chce říci pouti, Mojmíra Trávníčka v krajině literatury i krajině vezdejší. Tento poutník kráčí pomalu, obezřetně se rozhlíží a pečlivě si vybírá. Je pozoruhodné tuto cestu sledovat, neboť vede zákoutími, která by mnohý z nás přešel bez zájmu a bez povšimnutí. I zde cele platí, že „je celé to rozpomínání a připomínání na straně života“, jak napsal Jan Heczko do sborníku z trávničkovské konference z roku 2006 o Skrytých letokruzích.

Bez akademického vzdělání, daleko od tradičních kulturních křižovatek, na periferii, dokáže díky nesmírné píli, vášni a pracovitosti vytvořit jedno ze skrytých center českého literárního života. Zásluhy Mojmíra Trávníčka o český literární samizdat, spjatý převážně s autory katolické a spirituální orientace, byly již mnohokrát při různých příležitostech zmiňovány, je dobré si je však připomínat stále a nezapomenout na jeho přínos v zápasu o zachování historické paměti. V nové knize je, se skromností jemu vlastní, hodnotí s nadhledem a dotýká se jich spíše jen okrajově, na pozadí medailonků osob, autorů a blízkých přátel. Mojmír Trávníček se však v tomto svazku čtenářům především více otevírá a odkrývá, a to i ve věcech, o kterých se hovoří nesnadno – smrt bratra, vážná choroba. Vzpomíná na své oblíbené knihy, první literární pokusy, dávná setkání, přátele, podává svědectví o každodenním životě. Vracíme se také do válečných let nebo do krajin autorova srdce. A je jedno zda do těch konkrétních nebo těch literárních. Zaujme jak kapitolou Starci sny míti budou, věnovanou autorovu občanskému povolání (správce Dětské ozdravovny v Kychové), tak třeba nahlédnutími do tvůrčí kuchyně básníka Ivana Slavíka nebo do zákulisí vydávání dosud neuzavřeného Díla Jakuba Demla.

Ke knihám memoárového charakteru patří jistá subjektivnost. A právě proto je nutné k nim přistupovat obezřetně, neb mnohé bývá ošidné. V případě Mojmíra Trávníčka jsme však přímo a poctivě upozorněni na možná úskalí. A právě jakási upřímnost a poctivost je největším kladem nejenom této autorovy knihy, ale, jak známe z minula, i celého jeho díla. Tam, kde jiní by se chvástali, nalézáme jen prostou a přirozenou samozřejmost. Jedná se o knihu v rámci autorovy tvorby nejrozsáhlejší a do značné míry již bilancující. I s ohledem na tuto skutečnost, mi nezbývá než drobné povzdechnutí, že přeci jen je škoda, že si nemůžeme přečíst více podobných knižních studií jako představuje jeho Pouť a vyhnanství. Život a dílo Jana Čepa, kde by se zcela jistě zúročila autorova erudice. Přestože Mojmír Trávníček zůstal nadále pokorným služebníkem svých literárních lásek, minimálně svými posledními knihami naplňuje dávnou prosbu svého staršího kolegy Bedřicha Fučíka, který jej k vlastnímu psaní vybízel, a nezůstal tak jenom autorem, ale stal se spisovatelem.