[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog ] [nakladatelství klenov] [sloupky pro host] [časopis texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]
Pátá kniha prozaičky Petry Hůlové (1979) Stanice Tajga, kterou v letošním roce vydalo nakladatelství Torst, patří k příjemným překvapením. Po třech pro mne nevýrazných prózách, Přes matný sklo, Cirkus Les Mémoires a Umělohmotný třípokoj, jsem tento obrat již ani neočekával. Předchozí příběhy byly zasazeny do prostředí moderního velkoměsta a jako kdyby právě tento kontext nebyl tím pravým, co svědčí autorčinu psaní. Nová kniha znamená v jistém ohledu návrat k oslavované prvotině Paměť mé babičce (2002) Minimálně v tom smyslu, že se odehrává na Dálném Východě a na okraji civilizace; tedy toho, co jako okraj civilizace vnímáme západními očima.
Příběh je vyprávěn několika vypravěči ve dvou časových rovinách. První rovina, odehrávající se krátce po II. světové válce v roce 1947, sleduje osudy kodaňského podnikatele Hablunda a jeho rozhodnutí odcestovat do sovětského Ruska do vesnice Charyň. Zde chce pátrat po tajemném rituálu původních obyvatel Sibiře, o kterém se dočetl z nepříliš hodnověrného ilustrovaného časopisu. Opatřen dopisy dánských komunistů a několika spolků opouští svou manželku a odjíždí do pro něj neznámé země. Dostává se do chátrající vesnice Charyň, ale zde o něm zprávy brzy končí. Druhá rovina příběhu, odehrávající se v současnosti, pak sleduje pátrání mladého dánského antropologa Erskeho po osudech zmizelého obchodníka. Prozrazovat více z tohoto příběhu s lehce detektivní zápletkou by nebylo vůči případnému čtenáři férové. Důležitější je sám příběh. Ten je v mnohém přenositelný i jinam. Zvláště pak Hůlovou zachycený konflikt mezi dvěma světy, světem původních obyvatel a světem ruských či sovětských kolonizátorů Sibiře, je příběhem v mnohém archetypálním. Autorka nestojí ani na jedné straně. Nepoetizuje ani původní kulturu, ani kulturu nově příchozích. Pouze realisticky popisuje. Střet kultur vedle sebe žijících dlouhá desetiletí není bezproblémový a prostý konfliktů a vzájemného neporozumění. Obě strany na sebe hledí přes prsty. K atraktivitě příběhu přispívá i volba pro českého čtenáře přece jenom exotického plenéru sibiřské tajgy. V popisech prostředí působí Hůlová přesvědčivě. Zde projevila autorčina osobní zkušenost s Dálným Východem, Sibiř navštívila pětkrát, navíc korekturu reálií provedl rusista Tomáš Glanc. S některými tvrzeními by se sice dalo polemizovat, ale jedná se spíše o marginálie, které celkovému vyznění neubírají na kráse.
Pro mne je u této knihy důležitý autorčin odklon od obecné češtiny a příklon k jazyku spisovnému. Rušivost a překotnost hovorového jazyka zmizely, je patrné jisté zklidnění textu samotného. Po úspěšné prvotině, podle mého soudu, Hůlová poněkud tápala a na následujících prózách to bylo patrné. Přesto byly v kontextu české literatury právem předmětem recenzentské pozornosti. Nyní se však opět našla. Číst tuto knihu je radost. Autorka potvrzuje, že patří k nejzajímavějším postavám současné české literatury. Dokáže nejenom strhnout příběhem, ale dokáže zdařile pracovat i s jeho kompozicí.
Připomínky zasílejte na pkotrla@gmail.com, příspěvky nelze přetiskovat bez vědomí autora.
Přečtěte si, co píšu na blogu:
Pár pohledů z očí do očí… (přidáno 26. 03. 2023)
Domácí básnění (F. Rantl, Alžběta Michalová, Yveta Shanfeldová) (přidáno 20. 03. 2023)
„Ediční plán“ Klenova (přidáno 14. 03. 2023)
Něco chystám (přidáno 28. 02. 2023)
Sborník literárních úvah a vzpomínek k 75. narozeninám Čeňka Kramoliše (1937) (přidáno 27. 02. 2023)
[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog ] [nakladatelství klenov] [sloupky pro host] [časopis texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]