Petra Hůlová: Stanice tajga (Praha: Torst 2008)

Úspěšné hledání v sibiřské tajze

Pátá kniha prozaičky Petry Hůlové (1979) Stanice Tajga, kterou v letošním roce vydalo nakladatelství Torst, patří k příjemným překvapením. Po třech pro mne nevýrazných prózách, Přes matný sklo, Cirkus Les Mémoires a Umělohmotný třípokoj, jsem tento obrat již ani neočekával. Předchozí příběhy byly zasazeny do prostředí moderního velkoměsta a jako kdyby právě tento kontext nebyl tím pravým, co svědčí autorčinu psaní. Nová kniha znamená v jistém ohledu návrat k oslavované prvotině Paměť mé babičce (2002) Minimálně v tom smyslu, že se odehrává na Dálném Východě a na okraji civilizace; tedy toho, co jako okraj civilizace vnímáme západními očima.

Příběh je vyprávěn několika vypravěči ve dvou časových rovinách. První rovina, odehrávající se krátce po II. světové válce v roce 1947, sleduje osudy kodaňského podnikatele Hablunda a jeho rozhodnutí odcestovat do sovětského Ruska do vesnice Charyň. Zde chce pátrat po tajemném rituálu původních obyvatel Sibiře, o kterém se dočetl z nepříliš hodnověrného ilustrovaného časopisu. Opatřen dopisy dánských komunistů a několika spolků opouští svou manželku a odjíždí do pro něj neznámé země. Dostává se do chátrající vesnice Charyň, ale zde o něm zprávy brzy končí. Druhá rovina příběhu, odehrávající se v současnosti, pak sleduje pátrání mladého dánského antropologa Erskeho po osudech zmizelého obchodníka. Prozrazovat více z tohoto příběhu s lehce detektivní zápletkou by nebylo vůči případnému čtenáři férové. Důležitější je sám příběh. Ten je v mnohém přenositelný i jinam. Zvláště pak Hůlovou zachycený konflikt mezi dvěma světy, světem původních obyvatel a světem ruských či sovětských kolonizátorů Sibiře, je příběhem v mnohém archetypálním. Autorka nestojí ani na jedné straně. Nepoetizuje ani původní kulturu, ani kulturu nově příchozích. Pouze realisticky popisuje. Střet kultur vedle sebe žijících dlouhá desetiletí není bezproblémový a prostý konfliktů a vzájemného neporozumění. Obě strany na sebe hledí přes prsty. K atraktivitě příběhu přispívá i volba pro českého čtenáře přece jenom exotického plenéru sibiřské tajgy. V popisech prostředí působí Hůlová přesvědčivě. Zde projevila autorčina osobní zkušenost s Dálným Východem, Sibiř navštívila pětkrát, navíc korekturu reálií provedl rusista Tomáš Glanc. S některými tvrzeními by se sice dalo polemizovat, ale jedná se spíše o marginálie, které celkovému vyznění neubírají na kráse.

Pro mne je u této knihy důležitý autorčin odklon od obecné češtiny a příklon k jazyku spisovnému. Rušivost a překotnost hovorového jazyka zmizely, je patrné jisté zklidnění textu samotného. Po úspěšné prvotině, podle mého soudu, Hůlová poněkud tápala a na následujících prózách to bylo patrné. Přesto byly v kontextu české literatury právem předmětem recenzentské pozornosti. Nyní se však opět našla. Číst tuto knihu je radost. Autorka potvrzuje, že patří k nejzajímavějším postavám současné české literatury. Dokáže nejenom strhnout příběhem, ale dokáže zdařile pracovat i s jeho kompozicí.