Edgar Dutka: Staženi z kůže ze tmy vycházíme (Praha: Torst 2007)

Lehký pocit cizoty

Edgar Dutka (*1941) do české literatury vstoupil jako jisté překvapení v poměrně pozdním věku, a to přesto, že měl k literatuře blízko nejen jako scénárista, který se podílel na více než čtyřicítce loutkových a kreslených filmů, ale i jako autor neúspěšně se pokoušející publikovat v letech šedesátých. Obě jeho předchozí knihy U útulku 5 (2002) a Slečno, ras přichází (2004) zaujaly shodně čtenáře i kritiku a dočkaly se slušného mediálního ohlasu. Druhá zmíněná navíc v roce 2005 obdržela Státní cenu za literaturu. Nejen proto byla autorova nová kniha očekávána s jistým napětím, dá-li se to o knize českého autora ještě vůbec říct. Prozatím poslední a poměrně útlá kniha vydaná nakladatelsvím Torst Staženi z kůže ze tmy vycházíme (2007) přináší deset povídek, přičemž s některými se čtenáři mohli seznámit již v Revolver Revue nebo povídkových souborech nakladatelství Listen.

Dutka se v povídkách vrací, podobně jako řada autorů jiných, k období minulému, totalitnímu. Jeho příběhy nejsou zatíženy přílišným vysvětlováním. Předkládá příběhy jakoby viděné okem kamery, zaznamenávané, odněkud vytrhávané, podobně jako jejich hrdinové. Patrná je autorova osobní zainteresovanost na tématu. Důležité je, že se jedná o konkrétní příběhy konkrétních lidí a o jejich malé tragédie. Z těch pak vyrůstá tragédie širšího rozsahu, postihující celou společnost. Pocit vytržení a odcizení se prolíná celou knihou a vytváří z ní v tomto ohledu jakýsi „harmonický celek“. Navíc je podržen samotným názvem, který již sám o sobě leccos napovídá. U některých z povídek jsem měl dojem, že se jedná o naznačená torza delších textů. Spíše se však jedná o schopnost autora zbytečně nedopovídat a ponechat prostor pro úvahy čtenáře a jeho představivost.

Vedle sebe tak leží příběh kata Milady Horákové, příběh muže pokoušejícího se o přechod státní hranice, příběh dámy stárnoucí v osamění ve Vídni, příběh psychiatra, který musel ustoupit přizpůsobivějšímu kolegovi... Jako by doba v Dutkově interpretaci neumožňovala vznik vyprávění bez nádechu osobní tragédie. Téma krutosti, opuštěnosti, cizoty se nakonec stává jaksi očekávaným a ztrácí na vypovídající síle.

Možná, že právě přílišné očekávání nakonec přineslo drobné zklamání. Tuto knihu asi nelze považovat za literární událost sezóny. Na druhou stranu proč také toto vždy očekávat. Jedná se o příběhy dramatické a řemeslně dobře zvládnuté, poučené, napsané živým jazykem. Kniha si zcela jistě své čtenáře najde. Povídky jsou uvedeny mottem: „Staré smetí. Celá léta jsme ho zametali pod koberec. Teď jsme si pořídili nový. Ode zdi ke zdi.“ Chápu autorovy obavy z podobného zametání minulosti, ale osobně bych si však od něj raději přečetl příběhy, které by se odehrávaly mimo zvolené časové období, tedy období od únorového puče v roce 1948 do počátku devadesátých let. Přece jen již začíná jít o rozmělněné a svým způsobem vyčerpané téma. Snad tedy příště.