Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj (Praha: Torst 2006)

Z deníčku prostitutky

Mladá a čtenáři oblíbená autorka Petra Hůlová je stále věrná nakladatelství Torst, u kterého s krátkým odstupem vydává svou novou, v pořadí již čtvrtou, prózu Umělohmotný třípokoj (2006). Poměrně útlá kniha ihned po vydání začala vzbuzovat relativně hlasitou kritickou i čtenářskou odezvu. Stopadesát stran textu je monologem ženy, která se živí nejstarším povoláním. Jedná se tedy o téma dostatečně atraktivní.

U předchozích autorčiných knih u mne jistý odstup vyvolávalo užití obecné češtiny. Tato bariéra nyní padla a je patrný posun v jazykové rovině. Hůlová si tentokrát s jazykem ve své nové knize opravdu vyhrála a stránky zaplnila řadou novotvarů a jinak pokroucených slov. A to do té míry, že někdy by ze čteného textu měl větší radost jazykovědec, než obyčejný čtenář.

Kniha je to hravá, očividně psaná s radostí a se smyslem pro humor, nadsázku. U žen se s tímto druhem psaní setkáváme poměrně zřídka. Text prózy tvoří jedna kontinuální promluva, na čemž nic nemění skutečnost, že je rozkouskována do kapitol. Právě tento způsob vyprávění je ale ošemetný. Není každý Bohumil Hrabal, aby dokázal položené nástrahy takto vystavěného textu překonat. Hrozí, že bez patřičného obsahu začne takováto promluva nudit. A bohužel u této knihy Petry Hůlové tomu tak dost často je. Nerad bych autorce křivdil, ale to, že se při psaní baví sama, ještě automaticky neznamená, že se budou bavit i čtenáři. Jen sázka na sexuální tematiku také nemusí vyjít. Česká literatura není na experimenty s erotikou chudá, viz třeba jen mnohé ze surrealistů. Zpravidla se však jedná o texty, které nevejdou v širší čtenářskou známost. Zde se však jedná o populární autorku prodávající své knihy v desetitisícových nákladech, a proto se o ní mluví.

Petra Hůlová zcela jistě představuje autorku, kterou stojí za to sledovat. Na druhou stranu právě tato kniha vyvolává jisté pochybnosti. Opět se jedná o víceméně stylizovaný proud řeči, tentokrát navíc s absencí příběhu. Začnete-li číst na kterémkoliv místě, bude po pár stránkách mít zcela jasnou představu o textu. A pokud číst přestanete, tak také o mnoho nepřijdete. Jedná se sice o výbornou ukázku stylistických schopností autorky, v tomto ohledu jde opravdu o příjemné překvapení, ale o mnoho víc toho kniha nenabízí. Sociální výpověď? Těžko, také není proč ji očekávat. Generační výpověď? Také ne. Prostě jen text, který lze jako lehké čtenářské osvěžení doporučit. Pravděpodobně se nad ním někdo bude pohoršovat, posuzovat ho jako pornografii, ale ve skutečnosti jde o nevinnou zábavu a stylistické potěšení jedné mladé autorky.