Patrik Ouředník: Ad Acta (Praha: Torst 2006)

Kouzlo schválnosti a zákruty mateřštiny

Patrik Ouředník patří do nepříliš početné skupiny českých spisovatelů, jejichž dílo je výrazněji reflektováno a hodnoceno i v zahraničí. Proslulost získal především svou prózou Europeana (2001). Od té doby napsal a vydal další knihy. Próza Ad Acta, kterou stejně jako předchozí jihoamerický příběh Příhodná chvíle, 1855 vydalo v loňském roce nakladatelství Torst, zabodovala i v tradiční a prestižní anketě Kniha roku Lidových novin.

Těžko nějak přesně vymezit a definovat tento text, neboť se jedná o pozoruhodnou skrumáž stylů, od záznamu šachové partie až po detektivní příběh. Rozpětí opravdu široké. Jsme sice svědky detektivního pátrání a seznamujeme se se svérázným vyšetřovatelem, který je částečně vytržen z reality, ale především jsme účastníky hry s příběhem, textem, jazykem a čtenářem. Jedná se však o hru laskavou, ze které je cítit právě radost ze hry samotné. Je tedy potěšením nechat se do ní vtáhnout a účastnit se jí. Snad jen shodou náhod vychází Ouředníkova kniha v tomto prestižním nakladdatelství krátce po próze Umělohmotný třípokoj Petry Hůlové. Obě tyto prózy spojuje hra s jazykem a jeho novými či znovuobjevovanými možnostmi, v tomto případě se však jedná o využití méně samoúčelné a ornamentální. Odstup autora žijícího v zahraničí umožňuje současnou češtinu ostřeji vnímat včetně jejího každodenního zmechanizování a deformování, a tak se nelze divit jemnému popichování.

Příběh, jehož hrdiny je skupinka sídlištních důchodců, začíná zdánlivou sebevraždou, ale setkáme se v něm také se znásilněním a vrátíme se k čtyřicet let starému, ale dosud nevyřešenému případu. Na detektivku docela postačující seznam zločinů. Tedy kdyby opravdu autor chtěl čtenářům nabídnout prostý detektivní příběh. Ale tak tomu není a je pravděpodobné, že čtenáře toužícího po klasické detektivce tato próza zklame. Čtenáře hravého však potěší.

Patrik Ouředník si je vědom všech úskalí, které takto vystavěný text obnáší. Určitá fragmentárnost vytvářející záměrné mezery v příběhu může čtenáře mást, stejně tak i postavy, zdánlivě bezdůvodně a spíš jen jako schválnost, odkazující k velikánům české literatury a kultury (Dyk, Svěrák). Dokáže však žertovat i na svůj vrub, a to ve chvíli, kdy jedna z postav znuděně odloží jeho Šmírbuch jazyka českého.

Pokud přistoupíte na specifický způsob autorova vyprávění, budete se bavit. Nová Ouředníkova próza sice není tak výrazným dílem jako Europeana, ale bude-li v budoucnosti činěn přehled české literatury po letech, v roku 2006 by tato kniha neměla chybět, neboť zcela jistě převyšuje obecný průměr.