Miloš Urban: Pole a palisáda (Praha: Argo 2006)

Den, kdy ženy předaly vládu mužům

Miloš Urban (*1967) patří k nejvydávanějším českým prozaikům a k dvorním autorům nakladatelství Argo. I když jeho knihy nejsou přijímány zcela bez výhrad, nelze jim upřít nezaměnitelný autorský rukopis. Po loňském románu Santiniho jazyk, který přece jenom zůstává ve stínu jeho předchozích děl, se vydal autor poněkud odlišným směrem. Stalo se tak v rámci mezinárodní edice Mýty, na které se podílí 35 nakladatelství z různých zemí celého světa. Právě v této edici, která si dala za cíl znovu převyprávět klasické mýty a podařilo se jí pro tuto myšlenku získat řadu zvučných jmen, mimo jinými Margaret Atwoodovou nebo Viktora Pelevina, vyšla jeho nová próza „Pole a palisáda“ s podtitulem „Mýtus o kněžně a sedlákovi“. Autoři této edice zpracovávali dosud antické náměty, Urbanova próza však čerpá z mytologie slovanské. Ta sice neskýtá takové množství barvitých příběhů jako pantheon řecký nebo římský, ale jak je vidět, prostor pro autorskou imaginaci zde existuje. Urbanovo zpracování legendy z počátků českého státu představuje šťastnou volbu a vykročení správným směrem.

Přece jenom, od sepsání Starých pověstí českých Aloise Jiráska již uplynulo hodně času a další interpretace tohoto příběhu, tedy pokud pomineme operní zpracování, které díky svému patosu a uvádění převážně o slavnostních příležitostech plní jinou funkci, do čtenářského povědomí příliš nevstoupily. A přestože tato Jiráskova kniha stále zůstává živou a čtenářsky oblíbenou, staré mýty a legendy si novou interpretaci zaslouží. A to nejenom ta o Libuši, ale řada dalších.

Nová próza do kontextu dosavadní autorovy tvorby vlastně docela dobře zapadá, neboť doposud všechny jeho knihy s určitým druhem mýtu nebo legendy pracovaly. Jen vražd a překombinovanosti je tentokrát o něco méně. Příjemným zjištěním je, že se autor při zpracování této dobře známé tématiky dokázal vystříhat patosu. Postavy jeho hrdinů jsou plasticky živé, lidské. Posun proti přetrvávajícímu obrazu kněžny Libuše a Přemysla je zřetelný.Oba byli sňati z piedestalu a byly jim navráceny pachy všedního života. O to zřetelněji vystupuje magické a posvátné, které bylo neoddělitelnou součástí nejenom tohoto příběhu, ale především světa našich předků.

„Zadání“ na dané téma, jako by autorovi umožnilo osvobodit se od určité výrazové strnulosti, která byla patrná hlavně v knize předchozí. Jeho tvorba získala nový, značně oživující impulz. Historizující jazyk pak jen pomáhá dotvářet potřebnou atmosféru knihy. Přes náboj, kterým je příběh obdařen, jakoby však autor někdy zůstal ve vleku studijního materiálu a stránky zaplní načerpanými informacemi, které potěší především vzdělaného čtenáře. Naštěstí se tak děje výjimečně. I když se jedná jednoznačně o fabulaci, autor se místy dopustil zbytečných historických omylů. Jedná se však spíše o drobnosti (naši předci se v době příběhu jen stěží mohli prodírat akátovým trním), které však padají na vrub redakce. Nová kniha Miloše Urbana přestavuje sympaticky živý a čtivý návrat ke kořenům naší minulosti, který lze jen přivítat. Díky své tematické výjimečnosti a svému zpracování by neměl zapadnout ani v ediční řadě, pro kterou byl napsán.