Antonín Bajaja: Na krásné modré Dřevnici (Brno: Host 2009)

Unášen proudem času a vyprávění

Reflexe nedávné minulosti je pro českou literaturu stále aktuální téma. A tu lépe, tu hůře se s ním potýká. Na velký současný román, který by se vyrovnal s tématem společenských změn minulého století, se při všech snahách a pokusech donedávna stále čekalo. Autoři mladší generace možná na tuto snahu mnohdy i rezignovali a raději ve svých vyprávěních až příliš často utíkají do světů fiktivních nebo exotických. Díky knihám Oty Filipa Osmý životopis, Ivana Klímy Moje šílené století a nejnověji a především novému románu Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici (Host, 2009) je čekání pravděpodobně u konce.

Od jeho úspěšného románu Zvlčení, za který v roce 2004 získal ocenění Magnesia Litera, jsme si museli opět pár let počkat, neboť své knihy nechrlí jako na běžícím pásu. O neuspěchaném tvůrčím tempu svědčí i skutečnost, že již v roce 1996 byli čtenáři seznámeni s jakýmsi předobrazem, vydaným pod názvem Na šéne blaue Dřevnici. Nyní se konečně stáváme svědky proudu vyprávění, které, z drobných příhod a událostí na pozadí velkých dějin, navléká na nit příběhu lidské osudy. Po naprostou většinu doby se pohybujeme ve Zlíně, či spíše přesněji řečeno socialistickém Gottwaldově, na březích zmíněné modré říčky. Byť je většina stylizovaných záznamů, dopisů určených autorově sestře, silně autobiografických, je nutné mít stále na paměti, že jejich autorem je romanopisec. K této knize nelze přistupovat jako k historickému dokumentu. Naštěstí.

V některých místech by byl možná odvážnější redakční zásah na místě, ale na druhou stranu by tím rytmus vyprávění ztratil něco ze svého kouzla. Autor úspěšně překračuje rubikon roku 1989 a své vyprávění dovádí až do současnosti. Nabízí podobně osobní, přesto však i obecné vyrovnání se s minulostí jako román Kniha pamětí maďarského prozaika Pétera Nádase.