Vojtěch Kučera: Nehybnost (Brno: Mapa 2010)

Projít bodem

Básnickou edici Martina Stöhra mám rád, neboť sbírky v ní vydávané jsou mi povětšinou blízké svým uchopením skutečnosti a jejím obrazným zprostředkováním. V posledních dnech roku 2009 se rozrostla o další svazek (byť již s vročením 2010), a to Nehybnost básníka Vojtěcha Kučery.

Pro některé ze čtenářů se nemusí jednat o příliš velké překvapení a texty jim budou připadat povědomě známé. Budou mít pravdu. Sbírka se skládá z veršů sebraných převážně za léta 2003-2007, které byly původně zveřejňovány na internetových stránkách http://nehybnost.blogspot.com a kde jsou dostupné i nadále. Souběžně s vydáním sbírky však byly zprovozněny i stránky http://nehybnost.cz, kde se opět setkáváme se známými texty, tou samou poezií, která však prošla metamorfózou v něco komplexnějšího a samotné slovo přesahujícího, neboť je spojena i se zvukem a obrazem. Tvůrčím způsobem využívá základních stavebních prvků hypertextu. Kučerův zájem o typografii známe z knih, které v minulosti připravil do tisku, a zde ji dále rozvádí. Jak v knize samotné, tak na internetových stánkách dostala tentokrát mimořádný prostor. Zaujme už samotná obálka sbírky, jejíž titulní stránka nic jiného než černý bod neobsahuje. Obešla se bez jména autora i sbírky.

Těžko hodnotit samotnou sbírku bez těchto souvisejících projektů. Tedy, ne že by to nešlo. Samozřejmě, že lze. Není zas až tak nic těžkého soustředit se jen na texty knihy, ale mám dojem, že obraz by nebyl úplný, byť mám obavu, že budoucí čtenář bude pravděpodobně konfrontován především a pouze s texty shrnutými v knize, neboť ani při pokroku v archivaci se zatím nedaří zafixovat proměnlivý obsah internetových stránek. Počítačové formáty na rozdíl od papíru stárnou tak podezřele rychle. Stránky původního blogu byly jakýmsi básnickým deníkem, kde poezie žila a vznikala v těsné souvislosti s dalšími obrazy a zvuky, v bezprostřední souvislosti s přečtenými knihami a výpisky z nich. (Pokud ne kontinuálně pro autora samotného, pak pro čtenáře ano.) Někdy jsem měl pocit, že se znovu nořím do Těžítek Petra Kabeše, do hledačství, které mne přivádělo do blízkosti Miloslava Topinky či autorů Vysoké hry – ostatně tištěné vydání je předznamenáno citátem Rogera Gilberta-Lecomte. Totéž hledání základu, dřeně, cesty, po které se dá jít dál, gesto demiurga, stvořitele, mýtotvorný akt tvoření krajiny, světa, Akt vyvolání (viz např. básně Návrat, Subjektiv). Při četbě Kučerových veršů se nemusíme ujišťovat, že poezie žije. Prostě tomu tak je a stále existují prostory, které pro ni lze objevovat. Je zajímavé sledovat autorův vývoj a cesta, po které vykročil nás ještě na mnohá zajímavá a dosud neobjevená místa pravděpodobně zavede.

A osobní vzkaz na závěr. Vojto, známe se už dlouho. Není to ode mne žádná úlitba. Povedlo se. Jak sám někdy říkáváš: hudba hraje.

(foto převzato ze stránek autora)