Tatjana Gromača: Černoch (Olomouc: Periplum 2010)

Sousedé a jejich nenávist

Tatjana Gromača (1971) patří mezi osobnosti, které na chorvatské literární scéně přehlédnete jen stěží. Po studiích filozofie a srovnávací literatury se veřejnosti představila jako úspěšná básnířka sbírkou Něco není v pořádku? (2000, česky 2008), novinářka, autorka esejů, ale i jako prozaička. Její románový debut Černoch (2004), který se mimo jiné dočkal i divadelní adaptace, právě vychází v překladu Jiřího Hrabala v olomouckém nakladatelství Periplum.

Sto třicet osm kratinkých kapitol, fragmentů,které zpravidla nepřesáhnou stránku, navozuje představu roztříštěného světa na přelomu století v prostoru bývalé Jugoslávie. Pomocí kaleidoskopického vidění, které je svým způsobem poetické,jsme konfrontováni se světem,ve kterém jako by již nebyl možný velký příběh. Jako by nebylo dostatek prostoru, a možná ani času pro jeho vyprávění. A přesto - Taťjana Gromača dokáže svou balkánskou hrdinku a její osud dostatečně přiblížit. Příznačné je, že přesně neznáme její národnost - ostatně neznáme ji ani u nepřátel. Byť obé můžeme z náznaků dovozovat, je vlastně jedno, kdo jsme „my“a kdo „oni“, na které straně sporu stojíme. Nakonec trpí na bezejmenných stranách všichni stejně.

Název prózy mi nebyl zprvu příliš zřejmý, ale postupně jsem si uvědomoval hrdinčin trvalý pocit vydělení. Ano, být na okraji, všude mimo, ve své vlasti, ve své rodině, se stálým vědomím nesounáležitosti a vykořenění. Pokud má vyjadřovat hrdinčin pocit, kdy si připadá všude jaksi nepatřičně, pak asi těžko hledat přesnější.

Právě u tohoto textu se určitá fragmentalita příběhu nakonec může stát pro čtenáře jistým úskalím. Na druhou stranu přesně navozuje stav rozpadu společnosti, rodiny, zániku do určitého okamžiku známého světa. Světa, kde jsme konfrontováni s válkou, strachem, zakořeněnými tabu. Světa, ve kterém nemůže zůstat zachován ani intimní prostor rodiny.