Jiří Kratochvil: Femme fatale (Brno: Druhé město 2010)

Někdy méně bývá více...

Vlání fantazie je výborná věc, tomuto kouzlu lze v knihách lehce propadnout. V těch nejlepších případech autorovu světu zcela podlehneme, jak ukazuje Márquezovo Macondo. Pokud je však čtenář fantazií spíše vláčen,je to již poněkud složitější. A přesně to se dá říci o poslední knize Jiřího Kratochvila Femme fatale (Druhé město). Kupodivu se v ní vyskytuje obé, zřetelně odděleno do dvou částí.

První polovina knihy, nazvaná Noční slunce,má strhující spád a čtenáře nenechá takřka vydechnout. Je nabita erotikou a sledovat osudy mladé spisovatelky Kateřiny Káníčkové, která se ve víru zlomových událostí roku 1989 ocitá v Brně, je pro čtenáře požitkem. Její románová prvotina zaujme a z neznámé dívky se takřka přes noc stává slavná autorka. Pro muže ve svém okolí je ale především osudovou ženou. A to nejen pro manžela, postaršího univerzitního docenta,ale i pro své milence - včetně toho nejstálejšího, ženatého tělocvikáře a později úspěšného majitele fitness centra Zdeňka Šťastného, se kterým se pravidelně setkává v jednom z prvních brněnských bordelů. Právě jeho pohledem je tato část příběhu, dodejme, že tragického, zachycena.

Ve druhé části, nazvané Buben, se ocitáme doslova v jiné realitě, paralelním světě a předchozí část příběhu je nahlížena ze zcela odlišných úhlů. I z pozice utajeného miniaturního světa, který existuje nepozorovaně vedle nás. Těžko říci,co přesně autor svým vypravěčským záměrem sledoval,ale tímto zvratem to zcela jistě čtenáři neusnadnil. Pravda, postupně se dozvídáme stále víc a víc a daří se nám skládat střípky z jakési mozaiky, z chybějícího příběhu.

Ale zahlédnout celý obraz?? Možná se to některým čtenářům podaří. Byť můžeme autorovu vášeň pro psaní sdílet a rozumět jí, přesto se v této druhé části prózy cosi podstatného vytratilo a zůstal jen příběh příliš literární, šustící papírem.

Přesto Kratochvil i v této próze zůstává svým, třeba už jen tím, že se příběh odehrává v Brně. Je škoda, že tu příjemně typograficky vypravenou knihu v úpravě Bedřicha Vémoly lze považovat spíše za okrajové dílo jinak výrazného autora. Někdy je méně více. A právě při čtení této knihy jsem si na toto rčení vzpomněl několikrát.