Haruki Murakami: Po otřesech (Praha: Odeon 2010)

Smutky a samoty moderního člověka

Japonský autor Haruki Murakami je českému čtenáři znám víc než dobře, vyšla zde nejen většina jeho zásadních děl, ale nedávno i memoáry O čem mluvím, když mluvím o běhání. To vše zásluhou nakladatelství Odeon, které nyní vydalo i sbírku povídek Po otřesech v překladu Tomáše Jurkoviče. Ten jednu z povídek ozvláštnil použitím moravského dialektu, ale je také autorem výstižného doslovu.

Jako povídkář je Murakami znám čtenářům méně, nicméně seznam jeho povídkových knih je stejně obsáhlý jako seznam děl románových. Sbírka šesti povídek, které nejprve vycházely v literárním časopise, byla v době svého vzniku ovlivněna rozsáhlým zemětřesením v Kóbe a teroristickým útokem skupiny Óm Šinrikjó v tokijském metru. Děj povídek se odehrává mezi těmito událostmi z roku 1995. Samotné zemětřesení však tvoří jakousi událost někde na pozadí, protagonistů povídek se přímo nedotýká. Jeho (anti)hrdinové jsou podobni těm našim. Mají především stejné pocity, díky autorovi poněkud jiné problémy. A tak jsou připraveni po boku Žabáka utkat se v podzemí s obří Žížalou nebo rozloučit se díky kouzlu hořícího ohně na pobřeží se vším, případně po cestě do jiné země začít znovu. Murakami potvrzuje skutečnost, že svět se opravdu zmenšil. Z „japonského“ toho příliš nezůstalo, vlastně jen kolorit vzdálené země, lehce vábivý pocit exotična. A možná i odtud pramení jeho popularita. Ale i tak si nás jeho vypravěčský talent znovu podmaní.. 

Máme-li však srovnávat s jeho románovými díly, pak je předkládaný svazek spíš še vítaným doplňkem,který zaujme především jeho příznivce. Byť přináší známá témata, ve srovnání s autorovými romány jim něco chybí. Snad je to dáno samotnou délkou povídky, která přináší jistá kompoziční omezení. Haruki Murakami sice zůstává především romanopiscem, ale i jeho povídky se čtou jedním dechem.