Přečteme-li si všechny básnické sbírky Petra Hrušky (1964) najednou, uvědomíme si, jak konzistentní je jeho svět. A to s vědomím všech posunů a zlomů, ke kterým za dobu dvaceti let od vydání jeho prvotiny došlo. V tomto ohledu je jeho nejnovější sbírka Darmata (vydal Host) další v řadě a v mnoha ohledech stejná. Přesto je však jiná a nová a je svědectvím, že básníkův svět se stává složitějším. Jeho tradičně krátké a až gnómické básně poprvé překračují délku jedné strany.

Na sbírku jsme museli čekat pět let, byť její obrysy zvolna vystupovaly ze stránek časopisů. Stáváme se svědky bilancujícího pohledu, ale i osobních dramat a toho, k čemu se darmo vracet a vyjadřovat, včetně surovostí a krutostí, dřeně žití bez příkras.

Sbírka přináší jednu z nejpravdivějších výpovědí o našich všedních dnech, o naší každodenní přítomnosti. Ve vší zkratce včetně událostí nepříjemných. Ale najednou svět kolem komunikuje jiným jazykem. Je kontaminován řadou výrazů z pokroucené řeči počítačových spamů a elektronických her a možná mu i přestáváme rozumět. Kam až lze meze sdělnosti posunout? Petr Hruška na tyto skutečnosti upozorňuje. Jeho poezie je plná otazníků pokládaných mimo řádky. Odpovědi na ně často nejsou vyřčeny. Musíme je hledat opětovně a stále znova každý sám za sebe.

Petr Hruška se za dvě desetiletí své tvorby stal bez nadsázky klasikem, což je s ohledem na ohlas jeho díla pouhé konstatování a připomenutí.

Za tu dobu vyrostla i nová básnická generace, ve které se některé hlasy vůči jeho silnému autorskému vidění vymezují. Netřeba nad tím příliš bádat a ani s tím polemizovat. Je to přirozené a bylo tomu tak vždy. Nová Hrušková sbírka, oproti té předchozí ořezána o jisté poetické okouzlení, je ale událostí. Ne proto, že se jedná o sbírku, o které se automaticky předpokládají zmínky, ale prostě proto, že je sbírkou nepřehlédnutelnou, Hruškovo výsadní postavení potvrzující. Nepatří však k jednoduchému čtení.