Václav Holanec: Herci (Praha: Knižní klub 2012)

Jen divadlo zůstává stejné

ISBN: 978-80-242-3621-6

Až doposud si jméno scenáristy Václava Holance (1970) s literaturou spojoval málokdo. Avšak jeho románová prvotina Herci (2012) zaujala natolik, že vyhrála jednu z nejznámějších literárních cen, cenu Knižního klubu. Možná po zkušenostech s falešnou vietnamskou autorkou Lan Pham Thi, která tuto cenu také obdržela, jsem ke knize přistupoval s určitou rezervovaností. Ale s prvními stránkami jsem ji odložil stranou, abych nakonec musel konstatovat, že mne Holancova próza jednoduše strhla. A také jsem si uvědomil, že ani její předobraz ve formě filmového scénáře rozhodně nebyl oceněn náhodou.

Próza je rozdělena do tří částí. Ve všech třech se ocitáme v roce 1956, kdy se ve větším pražském divadle chystá inscenace Goethova Fausta. Tato výchozí situace je vždy stejná, mění se však dějinné pozadí, na kterém se příběh odehrává. Stejní zůstávají i protagonisté příběhu, ne však jejich role, ať už divadelní, nebo společenské. Jednotlivé části pak doplňují vysvětlující vstupy vševědoucího vypravěče, které uvádějí čtenáře do daného historického kontextu. Poprvé se tedy Faust inscenuje v nám známé historii, podruhé však v situaci, kdy druhou světovou válku vyhrálo Německo. A potřetí, když v poválečných letech zvítězily demokratické síly v čele s prezidentem Janem Masarykem.

Vypravěčský experiment není samoúčelný. Byť všechny tři části dávají smysl i samostatně, teprve po dočtení všech tří se spojí v celek s obecnějším přesahem a relativizujícím poselstvím. Postavy získávají nové rozměry, nic není černobílé. Některé detaily přímo vybízejí k tomu, aby si čtenář dosazoval známé postavy pražského divadelního života (Voskovec, Lébl), ale přestože tuto skutečnost je nutno brát s rezervou, jedná se o další obohacující a osvěžující rovinu kompozičně zdařile propracovaného díla.

České literatuře můžeme přát jen více podobných knih a netrpělivě se těšit na Holancovu další.