Susan Fortesová: Čekání na Roberta Capu (Brno: Host 2011)

Zrození a smrt válečné fotoreportérky

ISBN: 978-80-87497-25-8

Nedávné objevení neznámých negativů zakladatelů legendární agentury Magnum Photos v Mexiku bylo nečekanou událostí, která potěšila širokou kulturní veřejnost. U zrodu této agentury, která se proslavila především humanistickou reportážní fotografií, stál i Robert Capa. A právě on, zachycený na fotografii Gerdy Taro, tvoří nejenom dominantu obálky českého vydání románu Susan Fortesové Čekání na Roberta Capu, který v roce 2011 v překladu Atheny Alchazidu vydalo nakladatelství Host, ale je i jednou ze dvou hlavních postav příběhu.

Próza zachycuje osud pravděpodobně nejslavnější fotoreportérské dvojice. Capa a Taro byli spojeni nejenom vášní pro fotografii, ale i vzájemným citovým poutem, které vyklíčilo uprostřed života uprchlíků. Těmi byli oba, v čase těsně předválečné Evropy a rozpínajícího se fašismu. Následné hrůzy války, osamění a smutky protagonistů, vzájemná odloučení, to vše je nějakým způsobem zachyceno. Stejně jako finální tragický okamžik, kdy Taro jako první válečná fotoreportérka přichází o život.

Mohl by to být příběh nejslavnější válečné fotografie. Té s postavou muže, který padá k zemi s prostřelenou hlavou. Okamžik smrti, zachycený spíš náhodou. Možná okamžik, kdy se z maďarského exulanta Endre Friedmanna definitivně stal Robert Capa. Díky fotografii, která obkroužila na stránkách periodik celý svět. Nejenom tato fotografie, ale i další snímky této dvojice, ve své době hranice zobrazovaného překračovaly. Ne však pouhou popisností charakteristickou pro mnohé současné fotoreportéry. Snad i proto, že se setkávali s dalšími velkými osobnostmi z jiných oblastí umění, které je ovlivnily, se jim podařilo tomuto nebezpečí popisnosti vyhnout a jejich fotografie se staly jedinečnými.

Ale pramálo z této jedinečnosti se odrazilo v knize. Měl jsem dojem, že Fortresová si vzala větší sousto, než na které stačí ,a že nějak stále klouže po povrchu a jen popisuje, zatímco to podstatné uniká. Na druhu stranu, právě díky této popisnosti chápu, proč se kniha stala předlohou k chystanému filmu.

Kniha tak asi zaujme především zájemce o autobiografické příběhy nebo dějiny fotografie. A možná by mohla obstát i jako napínavý a nešťastný příběh, který se (bohužel) stal. Nicméně se jedná o vyprávění, které autorce na více místech zadrhává. Z příběhu rozhodně šlo vytěžit víc. Takto máme před sebou mainstreamové čtení, které ničím příliš nezaujme. A nemohu si odpustit ještě jednu výhradu, padající spíše na vrub nakladatele. Nějak mi v té knize o fotografiích chyběly aspoň nějaké fotografie, protože, krom té z objektivu Gerdy Taro na obálce, není v knize žádná. Pravda, kdo bude chtít, tak si tvorbu této dvojice snadno dohledá, ale to není důvod, proč by zde měly chybět úplně.