Miroslav Huptych: Noční linka důvěry (Praha: Pistorius&Olšanská 2012)

Osudy na hraně

ISBN: 978-80-87053-68-3

Miroslav Huptych (*1952) byl mezi básníky vždy můj tajný čtenářský tip. Proto mne trochu překvapilo, že se na jeho poslední sbírku neobjevilo více recenzí. Dobrých sbírek v poslední době bylo ale prostě tolik, že se na všechny pozornost nedostane. Přesto právě Noční linka důvěry by neměla uniknout čtenářské veřejnosti a jen tak bez povšimnuti zapadnout. Huptych není autorem, který by své sbírky chrlil. Projdeme-li si jeho bibliografii, vidíme jen pár vlastních titulů, vlastně až do této chvíle to byly čtyři básnické sbírky, poslední pak vydaná již v roce 1997. K nim nyní přibyla pátá. Na šedesátníka to není rozhodně mnoho. Nezapomínejme ale, že v literatuře je přítomen průběžně stále. Mnohem častěji se s ním však setkáváme v roli editora a výtvarníka, ostatně i tuto sbírku doprovází jeho koláže.

Jedním z důvodů, proč mne Huptychova poezie láká, je skutečnost, že není básníkem katedrovým nebo básníkem úzce spjatým s akademickým prostředím, kterých máme v české poezii v poslední době povícero, ale že je to muž praxe. Právě jeho zkušenost z práce Krizovém centru a na Lince důvěry z let 1991-2001, kdy verše sbírky vznikaly, do jeho sbírky vstoupila ráznými a rozhodnými kroky. Asi to chtělo čas, vstřebat tyto dojmy. Možné i proto vychází s takovým odstupem. Sbírka je členěna do dvou stejně rozsáhlých oddílů (Noční linka důvěry a Co si voda mele). Výraznější mi připadají básně z prvního oddílu, kde jsou zachyceny ve větší míře osudy jiných a osoba samotného básníka zde zůstává spíše v pozadí. Zaznamenány jsou útržky hovorů, jejich rekonstrukce a posuny, cizí osudy. Často až surreálné obrazy vybočující z běžné skutečnosti a přesto z ní vyrůstající. Důležitou roli zde mnohdy hraje noc, prostor ztišení a důvěry, kdy slova znějí jinak. Často ze samoty a často do samoty. Jako už tolikrát jsme svědky magické moci slov, rituálu zpovědi a důvěry v naslouchajícího. Lidská dramata, hádky, rozpory, vychýlené vztahy, to vše na krok od propasti. Práce s posuny ustálených rčení a slovních obratů. To vše proloženo záznamy snů. Oddíl druhý pak více koncentrován na osobu básníka. Důležitý rozměr obou části představuje vnímání uplývajícího času a vyrovnávání se s osudem. Ne náhodou první část obsahuje poměrně časté obrazy smrti.

Celou tu dobu jsem si uvědomoval, jak blízká je autorovi technika koláže, která se neomezuje pouze na jeho výtvarný projev, ale organicky proniká i do textů. Na vizuální podobu sbírky pak navazuje i neobvyklý doprovod ve formě vloženého skládaného plakátu. Už někde od Koláře, který se mi při čtení také stále připomínal, nejenom v souvislostech s kolážemi, mám takovou poezii ukotvenou v civilnosti rád. Není divu, že místy jsem pak nalézal styčné body s poezií Petra Hrušky, hlavně v prvním oddílu, ale třeba i s pozdním Šotolou. Myslím si, že sbírka čtenáře potěší. Básníka představuje v dobré formě. Nečekejte však žádné výrazné experimenty a novinky, spíše utvrzení výrazu a rukopisu a zralou básnickou výpověď, která zaujme silnou obrazností.