Jaroslav Kovanda : Jákobův dvoják (Praha: Pulchra 2013)

Dvoják rozkročený na tři strany

ISBN: 978-80-873-7751-2

Abych pravdu řekl, nevěděl jsem si s novou básnickou sbírkou Jaroslava Kovandy Jákobův dvoják (Pulchra 2013) dlouho rady. Stočtyřicetistránková sbírka je rozdělená do tří oddílů a každý je úplně jiný. Kladl jsem si otázku, jestli spolu navzájem nějak souvisí a komunikují, když už se ocitly v jedné knize. A pořád tak trochu nevím.

Básně z toho prvního oddílu vznikaly v rámci velmi dlouhého časového období a jsou to jakési „obrázky z cest“, rychlé črty. Zbyly? Nevešly se jinam? Nevím. Z tohoto oddílu jsem byl rozpačitý nejvíc. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že představují částečné vymetání šuplíku. Něco by přece jen publikováno být nemuselo a je spíš svědectvím cest, po kterých Kovanda v daném období kráčel.

Druhý oddíl tvoří jakýsi „výběr z tisku“. Na více místech se v minulosti i současnosti vedly diskuze, zda lze jen tak z novin vyjmout část textu a tím z něj vznikne báseň. Osobně jsem na váhách. Někdy se to podaří, někdy ne. V Kovandově případě to sice funguje, jen nevím, jestli na to lze přilepit nálepku „poezie“ nebo ne. (Tady ji tedy automaticky má, když již vyšla v edici Poezie.) Ale tento oddíl za přečtení stojí a obejde se tak i bez nálepky.

A třetí oddíl? Osobně bych asi mohl podepsat to, co Jan Šulc zmiňuje v doslovu. Tedy skutečnost, že třetí oddíl je pro Kovandu plně charakteristický. Pro mne už jen básně z této části existenci svazku plně obhajují. A možná by vy postačil pouze on.

Tím by ale zase byla sbírka ochuzena o první dva oddíly, které však právě svou jinakostí poukazují na Kovandovu mnohovrstevnatost. Prostě sbírka je v tomto ohledu sbírkou doslova. Plně ilustruje eklektičnost a mnohostrannost, která je pro Kovandu typická. Jeho bytostné utkvění v umění, a to nejenom slovesném. Z tohoto pohledu pak různorodost jednotlivých částí sbírky dává smysl. A i zde jsou silné básně, kterými básník umí překvapit. Tyto texty nejčastěji vycházejí z prostředí a událostí jemu důvěrně známých.

První i druhá část tedy nakonec ve sbírce smysl mají. I přes uvedené výhrady, nebo možná právě kvůli nim, sbírka za přečtení stojí. Druhý oddíl, tvořený výpisky z novin válečných a těsně poválečných, je natolik kompaktní, že by obstál i samostatně. Jen se to prostě zdráhám nazývat poezií. Spatřuji v něm spíše dokument s vypovídající hodnotou a s jistým těžko definovatelným přesahem. Ale právě o to tu běží. Kde je hranice mezi dokumentem a poezií, kdy se text stává básní? Odpověď ponechávám kdesi daleko, v pro mne nedosažitelných dálkách. Ale již jen z těchto důvodů by si Kovandova sbírka zasloužila širší reflexi. V autorově básnickém díle představuje Jákobův dvoják organickou součást. Potvrzuje to i rozpětí bezmála padesáti let, ve kterých texty sbírky vznikaly. Věřím, že mohou potěšit nejenom Kovandovy pravidelné čtenáře.