Jiří Šimáček: Malá noční žranice (Brno: Host 2014)

Uvěřitelné příběhy zbytečných postav

ISBN: 978-80-7491-257-3

Spisovatel Jiří Šimáček, který zaujal již svými předchozími prózami Snaživky a Charakter, vydává v Hostu novou prózu Malá noční žranice (vydal Host). Potvrzuje svůj vypravěčský talent a schopnost vtisknout postavám dobře rozpoznatelné rysy. Kompozičně je román vystavěn na střídajících se monolozích tří postav – otce, syna a zetě, žijících společně v jednom brněnském domě. Ty doplňuje ještě nepromlouvající dcera.

Postavy jsou záměrně poněkud modelové, zároveň však výrazné. Ne právě životaschopné, neboť se svými životy se potýkají a moc jim to nejde. Otec se stále vyrovnává s dávnou vinou, syn je budižkničemu a flákač. Zeť, úspěšný vysokoškolský pedagog, sice působí sebevědomě, ale jen zneužívá své okolí a většího egocentrika a snaživce abys pohledal.

Do děje vstupujeme v okamžiku, kdy otec svým překvapeným dětem oznamuje, že opouští dům a ráno nastupuje do domova důchodců. Netuší, že v důsledku tak jedno bezútěšné prostředí vymění za druhé. Tato událost se stává spouštěčem řady drobných konfliktů. Šimáček se stává jednou z výrazných tváří současné české prózy. Jeho knihy mají osobitý, dobře rozeznatelný a konzistentní rukopis. Stejně tak výrazné je jeho vidění světa, byť nemusí svým ironickým a až sarkastickým pohledem vyhovovat každému. Odstup od postav a jistá nadsázka mu umožňují vykreslit jejich osudy. A sondy do nicoty jsou zapouštěny pěkně hluboko. Nejedná se o postavy, kterými bychom chtěli být, se kterými bychom se chtěli ztotožnit. Právě naopak. Přesto vypovídají víc než dostatečně o době, ve které žijeme.

Zde je nutné ocenit, že Šimáček je jeden z mála současných spisovatelů, kteří nepotřebují unikat do minulosti nebo do exotického prostředí. Dá se říci, že jeho „hrdinové“ se ocitají v běžných situacích. Jen jejich reakce nejsou vždy běžné a podle očekávání. Autor sám stojí stranou, jednání postav nijak nekomentuje. Ponechává na čtenáři, aby si názor učinil sám. Autor slovem vládne dobře a čtenáře nenudí. Přesto se domnívám, že kniha potěší jen pro jedno čtení. To sice není málo, ale důvody, proč se k ní a k jejím postavám, někdy vrátit, se hledají těžce. Přece jen je ta nicota ubíjející. Stylisticky zvládnutá, čtivá, ale přesto jaksi prázdná.