Jaroslav Žila: Nikdo tady není (Ostrava: Protimluv 2016)

Jaroslav Žila už tady není

ISBN: 978-80-87485-34-7

Rok 1994‑1995 byl pro mne jeden z nejzajímavějších. Už proto, že jsem (spolu)zažil zrod nové ostravské literatury. Jana Balabána jsem do té doby znal ještě „pouze“ jako překladatele Lowecraftových textů a Petra Hrušku především jako kolegu z o rok vyššího ročníku. Na své debutové knížky, které měly vyjít též v nakladatelství Sfinga teprve čekali. Předběhl je tehdy právě Jaroslav Žila se svou básnickou sbírkou Drápy kamenů. Sbírka, která se měla stát jedním z mých prvních recenzentských oťukávání. A Jaroslav Žila byl také jedním z prvních živých spisovatelů, s vydanou(!) knížkou, se kterým jsem se osobně seznámil.

Bylo těsně přes Vánoci, Ostrava byla prázdná a my spolu točili v Platanu/Díle rozhovor pro Český rozhlas. Večer a noc, na kterou jsem nezapomněl. A rád jsem dál sledoval jeho tvorbu, o které jsem byl již tehdy přesvědčený, že nikdy nebude příliš rozsáhlá, a to právě s ohledem na autorův naturel a střídmost. Jeho hlas však byl výrazný a každou knihu jsem od něj čekal.

Když jsem teď držel v rukách jeho sbírku povídek Nikdo tady není vydanou nakladatelstvím Protimluv, nemohl jsem tušit, že se bohužel jedná již o jeho knihu poslední. Život autora se v dubnu letošního roku uzavřel. Podobně jako byl autor ve výrazu a slovech úsporný v básních, je úsporný i v textech prozaických. Vždyť šestnáct krátkých povídek, které se staly pro Protimluv prvním svazkem edice Česká próza, se vtěstnalo na pouhých devadesát stran. Drobné příběhy se smyslem pro pointu se odehrávají v převážně venkovském prostředí. Ani zde se příliš nevzdalujeme z autorových oblíbených Beskyd. Ale přece jen, svět venkova se světem města prolíná, tak typicky pro celé Žilovo dílo. Svět v čemsi starosvětský a z gruntu poctivý, uchopitelný, bez ohledu na společenské změny, výkyvy. A až jakési mýtické plynutí času v příbězích obyčejných lidí, ne snadného žití, osudovosti. Malé dramatické situace zde skrývají ty větší v pozadí, kdy nelze nevzpomenout známý příměr s neviditelnou částí ledovce pod hladinou. A opět: koncentrovanost výrazu, vážení slov, významů.

Psát o posledních knihách autorů je jako psát malé nekrology. Málokdy se sluší být příliš kritickým. Zde toho naštěstí není zapotřebí. Navíc Žila by pro mne zůstal z výše uvedených důvodů i tak autorem výjimečným.

Nepochybná je však ještě jedna věc. Jirkovi Macháčkovi se daří pomalu, ale jistě budovat, zvlášť posledními tituly, z Protimluvu nakladatelství, které budí respekt a které stojí za to sledovat. (O časopisu stejného jména to víme už dávno.)