Zbyněk Vybíral (*1961) je uznávaným autorem několika knih z oblasti psychologie. Krátce působil i jako dramaturg divadla Drak, byl šéfredaktorem časopisů Konfrontace (zde i jeho vydavatelem) a Psychoterapie. Vydal též dva soubory esejů a glos. A přestože je povídkový soubor Nocleh na letišti Gatwick autorovým pozdním prozaickým debutem, ani tak jeho jméno nemusí být čtenářům zcela neznámé. Možná si vzpomenou na celou řadu recenzí publikovaných v Tvorbě a jiných kulturních periodikách na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Čtyři oddíly, do kterých je kniha rozdělena, obsahují dvacet devět krátkých textů (z nichž dva byly publikovány v Textech), ve kterých osoba protagonisty vykazuje určité autobiografické rysy. Potkáváme se v nich se světem opuštěných mužů a žen (hlavně ale mužů) se snahou dobrat se příčin a pochopení, proč a jak k jejich osamostatnění došlo. Ale odpověď nemusí vždy zaznít. Najít správná slova, která by situaci vysvětlila, ospravedlnila, je těžké.

Tady a teď, v tomto okamžiku, v tomto světě, v této přítomnosti. Muž opuštěný ženou a žena opuštěná mužem. S pozůstalou rodinou. Oběti jsou vždy na všech stranách. Bez úniků, s otazníky, bez přímých odpovědí. Ale právě ty se snaží postavy hledat. I to je práce spisovatele. Vypovídat o světě, ve kterém orientace není snadná a prostor pro komunikaci je narušován. Aspoň se snažit porozumět. I to je jeden z důvodů, proč má smysl po knize Zbyňka Vybírala sáhnout, byť se nejedná o příliš veselé čtení.

Možná se jedná o trochu jednostranný záznam, ve kterém není příliš prostoru (nebo spíše nezbylo) příliš prostoru na dialog mezi mužem a ženou (o samotě se vede špatně) a vina až příliš spočívá na jedné straně. Ale z vlastních zkušeností víme, že to tak úplně nebývá. Nicméně literatura si to dovolit může. A tak si plnými doušky užíváme smutku za milovanou ženou. (Nebo milovanými ženami?) Ano, rozumem lze vysvětlit a zdůvodnit mnohé. Ale citově se z rozchodů dá vylízat o dost hůř. A za podstatně delší dobu. Kniha je pak poněkud melancholickým průzkumem tohoto procesu. A možná i potřebou vypsat se.

Redukovat Vybíralovy prózy jen na tento jeden motiv nelze, je ale dominantní. Texty zachycují drobné události intimního charakteru a nabízí ilustrující střípky ze života muže středního věku, které se neodehrávají v delším časovém období. Texty nemají výraznější pointy, ale zaujmou zachycením detailů a situací. Autor se zde osvědčuje jako zkušený pozorovatel mezilidských vztahů. Za klad považuji, že se nevyhýbá problematice, kterou zpravidla známe zachycenou spíše očima žen.

Zbyněk Vybíral je mnohostranně nadaná osobnost a jeho proměna v prozaika se podařila. V jeho další knize bych si jen přál větší tematickou pestrost.