Jiří Měsíc: Píseň zamilovaného misogyna (Ostrava: Protimluv 2014)

Písně víceméně milostného charakteru

ISBN: 978-80-87485-14-9

Na jaře letošního roku se ve Valašském Meziříčí před zaplněnou Schlattauerovou kavárnou uskutečnil křest básnické sbírky Jiřího Měsíce Píseň zamilovaného misogyna, kterou s ilustracemi Kataríny Szanyiové a s doslovem Oskara Mainxe vydalo nakladatelství Protimluv (Ostrava 2014). Samotné vystoupení recitujícího autora s doprovodnou kapelou bylo víc než příjemné překvapení. Zprostředkovat ten energií nabitý zážitek jde poměrně obtížně, chce to jej prožít. (Dostupná videa na Youtube také nejsou tím pravým.) Účastníci čtení ale ví, že i bez hudebního doprovodu je rytmický recitační projev Jiřího Měsíce strhující.

Jaká je však samotná sbírka? Podařilo se to, co naživo působí strhujícím a dramatickým dojmem, přenést na papír? Už v samotném jejím názvu se mihne cosi cohenovského a fanfarónského, což pak dále nalezneme  v textech samotným. Jiří Měsíc je autorem poučeným, mimo jiné se zabývá populární písní jako kulturním a společenským fenoménem, je fascinován trubadúrstvím, a nijak to ve své poezii nezastírá. Své vzory (blížence) i přímo jmenuje – Cohen, Weiss, Waits. Tvorbě zpívajícího básníka Leonarda Cohena se pak také přímo věnoval. A právě ohlas jeho písňových textů jako by byl v Měsícových básních na pozadí nějak stále přítomen. Nerušivě, ale přece. Jistý pocit blízkosti lze vysledovat. Nevím, zda je to přímo důsledek, ale mám dojem, že místy pak svádí k tomu, že texty se stávají lehce patetickými. Ale zase to souvisí s jistou fanfarónskou pózou. Buďto na tuto hru přistoupíte, nebo ne. Jen je zde riziko, že papír toho jaksi kupodivu snese méně než živá reprodukce.

Slovo píseň nenalezneme pouze v názvu sbírky, ale i v textech samotných se opakuje víckrát. Pro autora je přitakání písňové linii poezie jakousi samozřejmostí, samozřejmostí (např. báseň Nenajdu na s. 12), která je v aktuální české poezii spíše výjimkou. Pokud pominu specificky vymezenou oblast slam poetry, kde si však neuvědomuji, že by (minimálně psané literatuře) přinesla výrazné osobnosti.

Po obsahové stránce se jedná o poezii, která zaznamenává milostná ztroskotání a dobrodružství, okouzlení ženami, se všemi souvisejícími otázkami, smutkem, zklamáním, radostmi. Nejsilnější jsou tedy autorovy básně, ve kterých je fascinován ženami nebo které jsou ženám věnovány. Voyer (obdivovatel) v dobrém smyslu slova.

Potěší však i experimenty na úrovni textu, s tvarem básní a slov, jako je tomu u kaligrafické nápodoby deště u básně Kap, kap (s. 19), která navozuje i jeho zvukovou podobu, nebo s možným dvojím významovým čtením (Dlouhý dopis, s. 34). Jindy však sklouzává do nepříliš opodstatněné legrácky (s. 22), která samou báseň příliš neobohacuje a lze ji považovat spíš za zbytečnost (s. 54).

Jiří Měsíc je básník s jistou dávkou drzosti a smělosti, s odvahou (jak dokládají i jeho nové texty v těchto Textech). Jeho poezie je plná erotiky, gendrově je nevyvážená, chlapská. Je to poezie, jakou mám (také) rád. Některé texty sbírky mne překvapily poměrně příjemně, u některých (na hranici aforismu) jsem si nebyl zcela jist, zda ve sbírce musely být. Ale celkově ve mně po prvním přečtení přetrvává pozitivní dojem a Jiří Měsíc je prostě básník-pěvec. Budu se těšit na sbírku další. A pokud budete mít možnost, pak jeho čtení, zvláště pokud bude avizováno s hudebním doprovodem, nevynechejte. Vystoupení mají neopakovatelnou atmosféru.