Alena Mornštajnová: Listopád (Brno: Host 2021)

Kdyby...

ISBN: 978-80-275-0593-7

Alena Mornštajnová je bezesporu úspěšná a u čtenářů oblíbená spisovatelka. Jedná se o úspěch zasloužený, který především korunuje její pracovitost. Zatímco její minulé romány se odehrávaly v méně či více vzdálené minulosti, její nová kniha Listopád zasahuje takřka do současnosti. Tedy mohla by. Autorce se aktuálnímu dění opět daří vyhnout. Sahá totiž po alternativní verzi dějin, které začínají listopadem 1989 a obdobím po potlačené revoluci. To umožňuje vyprávět hypotetický sled událostí, které mohly nastat, pokud by se udržel u moci komunistický režim. Zároveň je to pro autorku možnost, jak se vyhnout přímé konfrontaci s přítomností a nemuset se k ní vyslovit. Svým způsobem chytrý, ale i pohodlný tah. Obavy z nepřehledné současnosti, jejího chaosu a z orientace v přítomnosti i z nutnosti zaujmout stanovisko vedou k tomu, že se autoři poměrně často uchylují do této pohodlné náruče historických románů nebo románů odehrávajících se v alternativních světech. Listopád můžeme do této množiny klidně zařadit.

V románu ožívají chmury a atmosféra konce osmdesátých let. Vrací se období normalizace a nadvláda útlaku, podobná té z let padesátých. Svět udavačství, podezírání, zákazů a příkazů, mizejících osob. Prostě svět neveselý. Opět zde není místo pro žádný humor, komiku nebo trapno. Jen vážno, které jsem již zmiňoval u předchozí knihy.

Dystopie a alternativní verze dějin mi nevadí, dokonce patří k mým oblíbeným. Tato konkrétní však postrádá šmrnc. Problém je, že se jí špatně věří. Tato verze světa zůstává schematická a nějak neživá, autorka nikde nejde příliš do hloubky. Pozornost se opět více soustředí k rodinnému světu, který je vykreslen přesvědčivěji. Příběh okolnostmi rozvrácené rodiny se odehrává v letech 1989–2019. A samozřejmě to, že jsou zachycena místa, která osobně znám, mě vždy zaujme, vždyť ValMez mám za rohem.

Sice s povděkem kvituji, že se autorka pokusila vystoupit z prostoru, který jí je již možná těsný, ale opět se jedná o rodinnou ságu, kdy se změnily pouze kulisy. Jakási šablona, kterou jsme v náznacích mohli pozorovat u předchozích próz, se nyní stává zřetelnější. Kniha je opět přístupná široké čtenářské veřejnosti, bez kladení výraznějších otázek. Autorčina tvorba má evidentně své meze a o žádnou významnou událost se nejedná. Byť se mění příběhy, s odstupem je čím dál tím patrnější vzájemná podobnost jednotlivých knih. Listopád představuje tentokrát jen literární mainstream, který je sice potřeba, ale který jsem dočetl jen z určité povinnosti. Tentokrát to vnímám jako promarněnou šanci. A to i přes čtenářský úspěch, který lze očekávat. Pro mě však kniha nemastná a neslaná, jaksi instantně předvídatelná.

Co se povedlo je název románu, kdy se pouhou změnou délky samohlásky podařilo ze symbolu vítězství udělat symbol prohry. A vzbudit patřičné očekávání. Tím to končí. Nepopírám, že podobně jako autorčiny předchozí knihy, se i tato čte pohodlně. Řemeslo, včetně střídání časových rovin, je v tomto ohledu odvedeno dobře. Ale podobně jako u Tichých roků, tedy knihy předchozí, mám dojem, že se k ní vracet nebudu, protože jednoduše nenacházím důvod, proč bych měl. Prostě slušné čtivo, kdy čtenáři od svého autora dostávají to, co očekávají. I to možná stačí. Víc tam ale tentokrát není.