Olga Stehlíková: O čem mluví Matka, když mlčí (Nová Říše: Dobrý důvod 2019)

Jeden z pokusů o ekologicky angažovanou poezii

ISBN: 978-80-906305-5-0

Básnířka, redaktorka a literární publicistka Olga Stehlíková je výraznou postavou české poezie nejen díky své tvorbě, ale také práci na knihách autorů jiných. Je autorkou, jejíž tvorba je od počátku poměrně bohatě reflektována. Již její básnický debut byl dekorován cenou Magnesia Litera. Proto může pro někoho poněkud překvapivě působit, že svou skladbu O čem mluví Matka, když mlčí vydala v malém začínajícím nakladatelství Dobrý důvod. To je však částečně spojeno s osobou básníka Radka Štěpánka, kterému není ekologická tematika lhostejná a spolu s Pavlem Zajícem a dalšími (Jonáš Hájek, Jan Škrob, Olga Słowik) stojí i za iniciativou Přírodní lyrika (www.prirodnilyrika.cz).

A právě skladbu Olgy Stehlíkové můžeme vřadit do širokého proudu literatury nesoucího se ve znamení environmentálního smutku. Obecně je to hlas, který sílí jak ve společnosti, tak přirozeně i v literatuře. Vzhledem k situaci se dá předpokládat, že ještě nějakou dobu sílit bude, a to jako přirozená reakce na proměnu světa vyvolanou člověkem, kterou pozorujeme kolem sebe.

Skladba Olgy Stehlíhové je pak svědectvím jistého teď, stavu, ve kterém se nacházíme. Emocionální promluva stylizované Matky je snadno čitelná. Země se bez lidí obejde, jsou jistou dočasností, kterou je nutné přečkat. Koneckonců tím ubližováním jí, ubližují hlavně sobě. Aspoň podle skladby, jak by se mohlo zprvu zdát. Ale nakonec to tak jedno není. A monolog personifikované matky Země, která – v protikladu k názvu knihy – moc nemlčí, je vcelku hodně upovídaný. Nemůžu se zbavit dojmu, že skladba je psána hlavně rozumem a vypočítána na efekt.

U této útlé čtvercové knihy o šestatřiceti stranách stojí za zmínku její grafická kompozice. Uvnitř bloku, kdy je užito koncepce protilehlých stran, je vždy vpravo text skladby, vlevo se pak opakuje stále tatáž fotografie vyprázdnění krajiny. Jen je tištěna stále světlejším odstínem černé, až mizí její obsah takřka úplně. Zůstávají jen nerozeznatelné obrysy dříve existujícího. Celkově tak úprava podtrhuje vyznění skladby.

Skladba má především ráz vztyčeného ukazováčku. Pozor! Tady se jedná o vážné téma. Ano, je. Ale to samo o sobě nestačí. Patosem nesená skladba spolu s tím karatelským prstem poezii ubíjí. Záměr byl určitě dobrý, ale úplně to nevyšlo. Kdyby byla skladba součástí sbírky, tak bych byl možná méně kritický. Ale takto zůstává kázání a otázka: „Proč?“ Místo mateřské lásky je tu chlad a deklarovaná lhostejnost k těm, kteří za neutěšený stav můžou. A nakonec mi v té environmentální sbírce chyběla sama příroda. Záměr dobrý, ale provedení tentokrát pokulhává a zůstává v rovině agitky.