Vít Slíva: Ultima Thúlé, nejzazší zem. (Brno: Host 2018)

Muž blížící se okraji známého

ISBN: 978-80-7577-617-4

Před pár týdny vyslala družice NASA snímky vzdálené planetky Ultima Thúlé, vzdáleného objektu v Kuiperově pásu, na okraji naší sluneční soustavy, ale ještě stále v ní. Shodou okolností pak jméno tohoto ledového balvanu najdeme v názvu poslední, graficky velmi pěkně vypravené, básnické sbírky Víta Slívy (*1951) Ultima Thúlé, nejzazší zem (nakl. Host 2018). Vydal ji s odstupem čtyř let od té předchozí (Návrší).

Jen několik málo století nazpět byla Ultima Thúle ostrovem na severním okraji známého světa, často ztotožňována s Islandem, nyní leží tedy i daleko v kosmu. Obrazně se však jedná o poslední zemi, poslední bod, kam se lze na pozemské pouti dobrat, bod na pomezí smrti a života. Místo vzdálené a chladné, přesto do jisté míry romantické a zahalené tajemstvím. Místo, kterému se chtíc nechtíc přibližujeme. Smrt jsme kultem mládí z veřejného prostoru sice celkem vytěsnili, ale rozhodně jsme se ji nezbavili. V případě Víta Slívy se lze pokusit toto místo básnicky opsat. Vyjádřit své obavy, přiblížit svou úzkost a své nejistoty jiným. U Slívy pak i v sepětí s vírou v Boha, která má u něj však své limity stále osahávané rozumem.

Přesto ani v pokročilém věku, věku kmetském, u básníka nepolevují milostné city. Ale zároveň je tu už v básních i mezi řádky přítomné vědomí možná už nepříliš vzdáleného konce. Časnost těla, blízká přítomnost smrti. Láska a smrt. Fascinující témata o jejichž sepětí toho již bylo tolik napsáno. A ještě napsáno bude.

Přesto jsou mi však verše starého básníka kupodivu mnohem bližší než ty se sbírek předchozích, z doby před dvaceti lety. Podstatnou roli v tom pravděpodobně hraje skutečnost, že se zde objevují témata a motivy mně blízké: láska k ženám, ostrovy, moře. Ne, že by se mi sbírky minulé nelíbily. Vždycky v nich byly dobré básně, ale vždy tam zůstával jakýsi pocit, který mi nedovoloval autorově poezii věřit zcela. Trpěl jsem jakousi obezřetností a nedůvěrou. Vadil mi patos, svou roli hrálo i skupinové vyzvedávání Slívy na piedestal, se kterým jsem se míjel. Tentokrát všechny tyto pocity chybí a básně jsou mi jako celek mnohem bližší.

Pár výhrad by se ale našlo. Uvedu však jen tu nejvýraznější. Sice se nejedná o sbírku kapitulující, ale přece jenom se mi zdá, že v poezii jiných, a to o dost starších básníků (např. Wernisch nebo Šiktanc), je toho života více, strachu a obav méně. Ještě o trochu více rezignace a asi by mne to popouzelo a už by to pro mne asi bylo za hranou. Ale takto je to ještě sympaticky nemnohomluvná poezie, která plným právem do Hostovské řady REX, které je čtyřiadvacátým svazkem, přináleží. Jedná se o sbírku výraznou nejen v kontextu autorovy tvorby. Vlastně příjemné překvapení, kdy si dovedu představit i nominaci na nějakou tu cenu.