Dagmar Urbánková: Dům
(Praha: Revolver Revue 2017)

Dům jako domov - dům jako dětství

ISBN: 978-80-87037-88-1

Sbírka putující do prostor, kam se nelze vrátit než ve vzpomínce

Nejen výtvarnice Dagmar Urbánková (nar. 1972) je autorkou rozkročenou mezi žánry. Její tvorba zahrnuje jak knihu pohádek, sedm knih pro děti, tak i tři básnické sbírky. Tu nejnovější, Dům (2017), vydalo nakladatelství Revolver Revue. Zaujetí prostorem domu u autorky není nijak nové, zmiňme třeba dětskou knihu Byl jeden dům (Baobab, 2004, 2016), úspěšně vydanou i v několika překladech.

Na stránkách sbírky před námi tentokrát ožívá důvěrně známý svět dětství, vzpomínek na venkov a dům. Zašlé obrazy jsou vytrhávány z minulosti, jsme obklopeni obyčejnými věcmi, ději a událostmi, opravdovými ve své jednoduché přirozenosti. Vše se pak odehrává převážně v prostoru ohraničeném domem nebo jeho nejbližším okolím. Sevřené a kompaktní téma návratu do dětství a domu drobným básním v próze, které sbírku tvoří, svědčí.

Pokud znáte ten pocit, že se jako dítě díváte na film pro pamětníky, a pak si náhle uvědomíte, že jste se těmi pamětníky už stali, tak vám sbírka bude možná blízká. Nedávný svět vesnice je zachycen plasticky, včetně rituálů, jako je trhání kopřiv, krmení kuřat, drcení kostí, zabijaček, stříhání ovcí a tak dále. Chodí se naboso, z rybníka se tahají různé věci. Co již v současnosti příliš není běžné, je zachycení světa vícegenerační rodiny. Ale zároveň je to venkov přece jen poznamenaný proměnou vztahů (odcizené pozemky, JZD, snížená schopnost rozlišení mého a tvého). I v tomto světě problesknou strachy, neznámé, neporozumění, jako například text o vpádu cizince do soukromého domu a prostoru domácnosti (s. 20).

Některé obrazy zmizely nebo se postupně vytrácejí a svědčí nejen o stále probíhajících proměnách a proměňujícím se světě, ale i uplývajícím čase, v němž se i děti pozvolna stávají pamětníky (s. 73): „Zahrady se zmenšují a já už jakoby odsud odcházím. Ze šťavnatého dětství.“ V přirozeném kontrastu k sobě tak stojí verše ze strany 11: „Náš dům je velký; / někdy celý den nikoho nepotkám.“ a ze strany 74: „Náš dům je velký; někdy celý den nikoho nepotká.“ Období, kdy se (všechny) domy zdály velké, končí. A s domem je nutné se i rozloučit. Je prodán, prázdná vesnice opuštěna.

Vždy je však možné se k němu vrátit ve vzpomínkách. Ale že od zachycených událostí nějaký čas uběhl, dosvědčuje i jazyk. Tu a tam se vloudí tvar slova (zalíváme — s. 15, nepolívali — s. 69), který přece jen usvědčuje z geografické vzdálenosti a z toho, že kniha byla připravována už v jiném prostředí, než kam je zasazena.

Jednotlivé básně, které by samy o sobě až zas tak působivé nebyly, neboť v některých případech se jedná spíš jen o samostatně stojící obrazy, možná i trochu popisné, se postupně skládají do většího funkčního a poetického celku. S atmosférou, která může na některé čtenáře pravděpodobně působit až starosvětsky. Rozhodně nejsme svědky experimentu. A proč také. V důsledku je před námi poezie střídmá ve výrazu a v dobrém slova smyslu tradiční. Možná plně postačuje svědectví závěrečných veršů: „Neopouštím ale minulost / a vzpomínky ještě víc přimykám k sobě.“ Neztratit vědomí kořenů, sám sebe. Mnohdy to postačuje, stejně je tomu v případě této sbírky.